That time, when I fell in love with you ||SiStík

1. března 2016 v 20:47 | Karis |  oneshots
Zdravím Vás, děcka moje!
Jak zvládáte tenhle pracovní týden? Přiznám se, že jjá vůbec. Jsem víc mimo, než normálně a blah blah... xDD
Užijte si povídku, která je věnovaná Vlastíkovi, který mě do její dopsání donutil... so, snad se bude líbit xD
Strašně mě mrzí, že jsem víc nepopsala to, jak Vlastík trpěl, ale prostě... nah, mě osobně se to nelíbí. Takhle to totiž vůbec nemělo být... Nemělo to být ani tolik smutné a je tam jedna anglická část, tak doufám, že Vám to nevadí. Můžete ji přeskočit, je to jen text jedné písničky:D
Samozřejmě, že komentáře zahřejí u srdíčka a nezapoměňte mi dát vedět, jestli máte radší Vlastíka se Šimonem, nebo Vlastíka s Martinem...:3 Já totiž miluju oba páry, yayaya :D
No nejsou cutiee? *-* :D BTW, má to 2487 slov o_o

Omlouvám se, za případné chyby, ale ještě jsem to po sobě nečetla, jen tak proletěla očima... :D A fakt se mi to nelíbí! Možná, že to někdy v budoucnu přepíšu xD Na nějakou více dílnou povídku, lol.

That time, when I fell in love with you.

It was beautiful, but now…
It hurts.

Tohle není fér. Vážně to není fér.
Bylo mi, jako bych se měl každou chvíli složit. Celý jsem se třásl. Nervózně jsem bubnoval prsty o dřevěnou desku lavice.
Přistoupil ke mně spolužák a něco do mě hučel. Ne, že by to pro mě mělo být nějak zajímavé, či důležité, ale snažil jsem se ho vnímat. Nebo alespoň předstírat zájem.
"Tome, já vážně nevím, promiň," odpověděl jsem mu.
Ptal se na nějaká cvičení z chemie, co jsme měli za úkol, který jsem samozřejmě měl.
"A máš ten úkol?" zeptal se.
"Nevím."
Zavrčel jsem to tak nepříjemně, že jsem ho od sebe odehnal. Ušklíbl jsem se a do uší nacpal sluchátka. Zapnul playlist s písničkami na uklidnění a tentokrát si podupával nožkou.
Už jen pět hodin!
Polilo mě horko a cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot. Nepříjemné. Konečně do třídy přišla učitelka a rovnou začala se zkoušením. Mobil i se sluchátky jsem schoval v batohu a soustředil se na hodinu.
Zbytek dne jsem se nemohl soustředit. Nechápal jsem se. Škola mě po většinu času bavila a pokaždé jsem dával pozor. Ještě se nestalo, že by se mě učitelka na něco zeptala a já nevěděl odpověď z nepozornosti.
Seděl jsem ve vlaku, sluchátka v uších. U nohou mi ležela cestovní taška, která byla plná špinavého oblečení. Silné tóny klavíru doléhaly k mým uším.

Sometimes, I close my eyes and fall into the thought of you
You habitually imagine of that familiar image of me
Despite my clumsiness, you still like me no matter what
But do I deserve to be loved by you?

You who has always been waiting for me
You who embrace me with your arms
I won't forget
I will make you happy
like the 'we are one' word I've told you.

Although time passes, there is a word I cannot express,
sinking down in my heart.
'I'm sorry' 'I love you'
asking you to believe in me like this time
I will hug you and hold your hands
If I am able to express my heart,
I will devote myself to you.

I want to protect you
whenever

Už jen z té hudby jsem měl husí kůži a smíšené pocity. Ten text… mě dostal ještě víc. Zahleděl jsem se ven z okna. Byl jsem stanici před tím, než budu vystupovat. Natáhl jsem se pro bundu, která visela za mnou na malém věšáčku. V kupé jsem byl sám. Oblékl jsem se a připravil se na vystupování. Rodiče na mě jako obvykle nečekali. Nemohli, oba byli v práci. Domů jsem to měl přes celou vesnici, ale nedělal jsem z toho velkou vědu. Prostě se jen projdu no. Trocha toho pohybu navíc mi neuškodí.
"Panebože, bro, seš to ty?!"
K mým uším dolehl jasný hlas. Hlas, který mi byl až moc známý a slyšel jsem ho i přes sluchátka. Vytáhl jsem je z uší a uklidil do kapsy.
"Martine?!" vypískl jsem.
Připadal jsem si jako nějaká zamilovaná puberťačka. Srdce se mi silně rozbušilo a já znovu pocítil tu nervozitu, která mě pronásledovala celý den. Usmál jsem se a položil tašku na zem. Vůbec mi nevadilo, že tam byly ještě zbytky tajícího sněhu.
Padl jsem do Martinova pevného objetí a zabořil hlavu do jeho ramene. Miloval jsem jeho pevné svaly a pevné sevření, kterým mne vždy drtil v náručí. Občas jsem ani nemohl pořádně dýchat. Jako zrovna teď.
"Du-dusím se," zalapal jsem po dechu a snažil se do plic nabrat alespoň maličko toho tolik potřebného plynu, zvaného kyslík.
"Promiň." Martin mě okamžitě pustil. Trochu mě to zamrzelo, ale snažil jsem se nedat nic znát. Tolik mi chyběl.
Věnoval jsem mu upřímný úsměv a učinil marný pokus o to, přestat se třást. Nechápal jsem, co se se mnou zase děje.
"Jdem?" zeptal se Martin a upravil si svůj batoh na zádech.
Přikývl jsem a vzal svou tašku do ruky. Pak jsme se mlčky vydali směrem k ulici, kde jsme oba bydleli.
Už to bylo nějaký ten pátek, co jsem sám sobě přiznal, že k Martinovi cítím něco víc, než přátelství. Tohle jsem cítil jen k Martinovi. Normálně se mi líbily holky, ale jakmile jsem byl s ním, holky šly stranou. Nechápal jsem sám sebe, ale nejspíš bylo lepší nechápat.
Cesta netrvala moc dlouho.
"Chceš jít dneska ven?"
Zářivě se na mě usmál. Tál jsem. Nezmohl jsem se na nic víc než na slabé přikývnutí.
"Super," usmál se na mě tím svým odzbrojujícím úsměvem a pak pokračoval: "V kolik?"
"Za hodinu?" navrhl jsem.
Martin přikývl a já mu zamával. Poupravil jsem si tašku, aby se mi lépe nesla a spěchal domů..
Doma, jako obvykle, bylo prázdno. Našel jsem nějaké čisté oblečení a zmizel do sprchy.
Byl jsem mytý během deseti minut. Nikdy jsem neměl potřebu zbytečně postávat ve sprše a ´uvolňovat´ své tělo po kapkami horké vody. Nebyl jsem ten typ člověka, vždycky jsem to bral jako plýtvání vodou.
Osušil jsem se a převlékl do čistého oblečení. Měl jsem ještě víc jak půl hodiny čas. Z ledničky jsem sebral jeden z mnoha jogurtů a trochu se najedl. Nepociťoval jsem nějaký výrazný hlad, ale lepší, než aby mi pak začalo kručet v břiše.
Na smluvené místo jsem vyšel o pět minut dřív. Nechtěl jsem, aby čekal. A hlavně, nikdy jsem nechodil pozdě. Nikdy.
Posadil jsem se na balík slámy a čekal. Vždycky jsme se scházeli tady. Lidé sem nechodili a bylo tu příjemné ticho. Bylo to možná trochu nebezpečné, ale i přesto jsem se cítil najednou tak volný.
Těžká vrata zavrzala a mě bylo jasné, že je to Martin. Co ho trocho potrápit?, napadlo mě. Zvedl jsem se a vylezl až úplně nahoru. Stačilo, kdybych trochu pozdvihl hlavu a narazil bych do stropu stodoly.
Nedočkavě jsem vyhlížel postavu chlapce, na kterého jsem se tolik těšil. Musel jsem se pořád usmívat. Jako zamilovaná puberťačka. Měl jsem chuť se jít profackovat. Vždyť já se takhle rozhodně nechovám, agh!
Úsměv na tváři mi zmrzl hned, jakmile jsem uviděl Martina. Nebyl sám. Za ruku držel nějakou holku v krátké sukni a přiléhavém tričku. Chvíli jsem na ně koukal. Najednou jsem na ně bafnout nechtěl, bylo to dětinské. Přešla mě chuť cokoliv dělat. Pomalu jsem slézal dolů tak, aby mě neviděli. Obešel jsem to a opět lezl nahoru. Tentokrát za nimi.
"Ahoj, čekáš dlouho?" zeptal jsem se a snažil se, abych zněl udýchaně.
"Ne, teď jsme přišli," usmál se.
Holčina, se kterou přišel nebyla vidět. Asi to pro mě má být překvapení, hah. Moc krásné překvapení…
"My?"
S položením otázky jsem pozvedl jedno obočí. Doufal jsem, že vypadám dostatečně překvapeně a zmateně. Měl jsem se dát na herectví, sakra!
"No…," nervózně se usmál a podrbal se na zátylku, "přivedl jsem ti někoho ukázat."
"Hmm?" kývl jsem směrem k němu a posadil se na jeden z balíků.
"Adél, chodíme spolu už docela dlouho..."
"Adél?" ověřil jsem si.
"No…," uculil se.
"Tu Adél?" nechápavě jsem na ně hleděl.
Vždyť se rozešli, ne?
"Dali jsme se zase dohromady," vysvětlil mi a já se zmohl jen na chabé přikývnutí.
Pravda byla, že jsem tu holku nikdy neviděl. Nikdy jsem se mu moc do vztah nemíchal. Spíše jen tiše trpěl v pozadí.
S Adél jsem to nějak přežil. Vydržel jsem to tak dvě hodiny a pak se omluvil, že rodiče už budou doma a že jsem je dlouho neviděl. Rychle jsem se otočil k odchodu, ale pak jsem si to rozmyslel. Musím být přece dobrý kamarád.
"Doufám, že vám to dlouho vydrží," usmál jsem se ně.
Bolelo mě srdce, orgány se ve mně bortili a kdybych rychle neodešel, asi by se mi podlomila kolena. Chtělo se mi zvracet. Cítil jsem se hrozně, že jsem svá slova nemyslel upřímně.
Adéla už jednou Martinovi ublížila, nechtěl jsem, aby se to opakovalo. Pamatuji si, že kvůli tomu i tenkrát plakal. Musel ji opravdu milovat.
Vždycky mi bylo jasné, že Martin není gay, ani bisexuál. Vždycky to byl takový ten ´fanservice´. Byli jsme tak trochu jako bratři. Vždyť jsme měli i stejné příjmení! Ale to byla jen náhoda.
"Ahoj, zlato!"
Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, kolem mého krku se obmotaly něčí ruce. Podle hlasu a vůně jsem poznal, že to byla máma.
"Ahoj mami," zamumlal jsem a objetí jí opětoval.
"Chyběl jsi mi," usmála se a odtáhla se.
"Vždyť vy mě taky," zazubil jsem se na ni.
"Pojď se najíst, koupila jsem pizzu."
Přikývl jsem a šel za ní. Když mají holky zlomené srdce, tak žerou zmrzlinu po kýblech. Myslím, že si vystačím s několika kousky pizzy.
Najedl jsem se a odešel do pokoje. Nechápal jsem to, ale čím větší tma venku byla, tím jsem se cítil hůř. Zapnul jsem si svůj oblíbený playlist s písničkami a zalezl si do postele. Do ruky jsem si vzal mobil a začal na netu hledat nějaké povídky. Netušil jsem proč, ale chtěl jsem si přečíst něco na odreagování.
Brzy jsem něco našel a naplno se začetl.
"Opravdu mě miluješ?
Jsi plný sladkých slov, ale něco uvnitř mě mi radí, abych ti nevěřila. Chci ti věřit, ale nejde to. Možná, že se jen snažím nepropadnout ti. Snažím se, ale kdykoliv tě vidím, vždycky podlehnu.
Nebylo tomu tak vždycky. Dříve jsem to brala s vtipem. Říkala jsem si: Je sladký, jak moc se snaží.
Nepamatuji si ten den, kdy jsi mě poprvé políbil. Cítila jsem, jak ti vláčním v náruči. Tolik jsem ten lidský kontakt potřebovala.
Změnilo se mezi námi něco?
Jsem přístupnější, přesto se však bráním hlubším dotekům. Nikdy ti nedovolím zajít dál než-li je polibek. Co se stane, až si mě úplně omotáš kolem prstu? Co pak?!
Je mi z nás dvou špatně. Je mi zle z tebe a tvého chování. Nejraději bych tě zahodila někam do koše a nikdy nevytáhla. Už tě nechci nikdy vidět. To říkám vždycky, ale jakmile tě spatřím, jakmile ucítím tvé sladké rty na těch mých, je mi jasné, že nemám šanci utéct.
Snažila jsem se ti vysvětlit, co mi vadí. Jsi tak sebejistý. Víš, že už ti neodolám.
Kolikrát už jsem ti řekla, že ti nevěřím? Když to bylo po osmé, přestala jsem to počítat.
Pokaždé mi přišlo, že jsi byl trochu zklamaný, ale poté jsi nasadil úsměv se slovy: "Tvoje chyba."
Nevím, kde je pravda, nevím, kde ji hledat.
Chtěla bych od tebe už konečně slyšet pravdu, můžeš to pro mě udělat? Můžeš přestat být na chvilku sobecký a dívat se jen na mě? Jsem sobec? Možná, že máš pravdu.
Dokážu si představit život bez tebe. Než jsi přišel, všechno bylo v pořádku. Můj život měl řád, měla jsem cíle.
Žila jsem.
S tvým příchodem se všechno změnilo. Všechny mé myšlenky směřují k tobě. Všechno jde stranou, když jsi se mnou.
Nechápu to.
Jsem opravdu tak bláznivá?
Nezamiluj se. Nesmíš se zamilovat. Zničí tě to. Už tě to jednou málem zničilo. Nesmí se to opakovat. Láska je pro hlupáky.
Já jsem hlupák.
Láskou nemocný hlupák.

Chci se tě zeptat ještě jednou. Vím, že mi budeš lhát. Pořád mi říkáš, jak moc mě miluješ. Myslíš to upřímně? Lžeš. Nevěřím ti!
Chtěla bych ti věřit. Ale…

Už je příliš pozdě na to, abych mohla říct, že pro mě nic neznamenáš."
(A/n: Ať žije kopírování mých starých povídek, yaay)

V očích jsem cítil slzy. Nedokázal jsem se jim již nijak bránit. Sice jsem nic takového nezažil, ale prostě…dokázal jsem cítit tu bolest. Cítil jsem jak autorčinu bolest, tak i tu svou. Unikl mi jeden hlasitý vzlyk. Dal jsem si ruku před pusu a druhou rukou jsem otíral horké slzy, které si dělaly cestičky po tvářích.
Nakonec jsem z toho usnul. Když jsem otevřel oči, bylo něco málo po deváté. Překulil jsem se na bok a zachumlal se do deky. Nechtělo se mi vstávat. Neměl jsem na to náladu. Nakonec jsem zase usnul.
Cítil jsem se hrozně. Snažil jsem se i nadále rozdávat šťastné úsměvy, ale nebyl jsem si jistý, jestli vypadaly přesvědčivě.
O šest měsíců později:
"Hey, proč se chováš takhle? Kde je ten starý, veselý Vlastík?" zeptal se mě Šimon.
V sobě už měl nějakou tu skleničku a mělo to na něj až překvapivě silné účinky. Byli jsme na školním výletě, někde pod stanem. Upřímně, nepamatuji si název toho campu.
Šimon se ke mně posadil. Pořád se přitrouble usmíval. To dělal, i když nebyl opilý, ale teď to byl vážně extrém.
"Je pořád tady," odpověděl jsem.
"To kecáš!"
Lehl si na zem a svou hlavu si položil na mé stehno. Pod tím dotykem jsem se celý zachvěl.
"Co je?"
Setkal jsem se s jeho nechápavým pohledem.
"N-nic, jen trochu zima," vykoktal jsem.
"Tak pojď do stanu," řekl a vzal mě za ruku.
ZA RUKU. Mé tváře nabraly červený nádech. Celý jsem se klepal,srdce mi silně bušilo, ale někde v duchu jsem si přál, aby to byl Matin. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že jsem se přes to ještě nepřenesl.
Vlezli jsme si do spacáků a Šimon zhasl baterku.
"Dobrou," zašeptal jsem.
"Vlastíku?" zamumlal najednou.
"Hmm?"
"M-můžu něco udělat?" vykoktal.
Byla z něj cítit nervozita. Přikývl jsem, ale v té tmě mě nemohl vidět, proto jsem dodal tiché: "Jo."
Cítil jsem, jak se ke mně přiblížil, vyhoupl se do sedu a sklonil se ke mně tak, že mi dýchal do tváře. Táhl z něj alkohol. Jemně se otřel svými rty o ty mé, až to zabrnělo. Zavřel jsem oči a užíval si jeho jemné rty, kterými opečovával ty mé. Martin, jakoby úplně zmizel. Teď jsem tam byl jen já a Šimon, který…byl opilý.
"Š-šimone," odtáhl jsem se od něj.
"P-promiň," omluvil se mi.
"Neomlouvej se mi, jsi opilý. Jen nechci, abys dělal něco, čeho bys pak mohl litovat."
Nevěděl jsem, proč jsem to řek zrovna takhle. Šimon něco zavrčel a pak odešel pryč. Čekal jsem na něj snad celou věčnost, ale nepřišel. Naštval jsem ho? Nebo…co se stalo? Řekl jsem snad něco špatně?
Ani na jednu otázku jsem neznal odpověď. Šimon se mi úplně vyhýbal. Neměl jsem šanci s ním jakkoliv mluvit, kdykoliv mě viděl, byl něčím zaneprázdněný.
Až jednou. Skoro dva měsíce od toho incidentu jsem ho uviděl sedět v šatně na lavičce. Samotného.
"Hej," začal jsem a posadil se vedle něj.
"Proč se mi ksakru vyhýbáš?" pokračoval jsem dřív, než stačil vůbec zareagovat.
"J-já," začal, ale přerušil jsem ho.
"Je to kvůli tomu, co se stalo?"
Přikývl.
"Proč?"
"Víš já… mám tě rád… ehm, víc jako kamaráda a vím, že ty gay nejsi a nikdy mé city opětovat nebudeš, ale musel jsem to zkusit a strašně moc se ti za to omlou-" nestihl dokončit svůj monolog.
Jemně jsem se přitiskl na jeho rty.
"Neomlouvej se," zašeptal jsem do nich a pak se odtáhl.
Šimon na mě šokovaně hleděl, v očích slzy.
"T-takže… to se mnou zkusíš?" zeptal se a zamrkal.
Váhavě jsem přikývl. Je čas zapomenout na Martina a poznat, co je to opětovaná láska.

Bál jsem se, že to bude problém, ale nelituji, že jsem tenkrát souhlasil. Šimon mi ukázal, že i láska může být hezká. A ukazuje mi to každým dnem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shadow Shadow | Web | 1. března 2016 v 21:23 | Reagovat

Jujky, to je boží. Musím teda říct, že se ze mě stal shiper :-D

2 Hatachi Hatachi | Web | 2. března 2016 v 18:43 | Reagovat

To bylo moc hezké :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama