I can´t love you || 2. část

4. května 2016 v 21:01 | Karis |  I can´t love you
Hola hola, brej večer dámy a pánové? Jsou tu vůbec nějací? :D
Předem bych chtěla poděkovat Jaerce za nádherný spam na email :D (chodí mi tam, když někdo napíše nový komentář:D)
Dnešní díl... psala jsem ho ve škole a myslím, že ještě během tohoto týdne se dočkáte dalšího dílu Actress :D
Zatím je tahe povídka nehorázně nudná a všechno, ale slibuji, že přístí díl už bude zajímavější? Možná?:D
No nic, jdu se ještě učit na zítřejší testy, bye bye!

BTS||Vhope||YoonMin?!||JiKook?!|| 15+||2.díl|| by Karis

Snad mi prominete chybky, psala jsem to přes mobil, který už tak trochu vypovídá službu T.T

Cesta autem netrvala noc dlouho. Se sluchátky v uších se dala v klidu zvládnout. Když jsem vystoupil, bolelo mě celé tělo. Neodpustil jsem si tiché zaskučení a podíval se na náš nový dům... No dům. Takový vysoký panelák, někde uprostřed města. Vzal jsem si své věci a vytáhl je až někam do třetího patra. Byla to otrava. Už teď ten dům nesnášel. Posadil jsem se na zem a čekal na rodiče, kteří měli každou chvíli dorazit. Už jsem slyšel, jak se s někým vesele baví. Takové to 'tady je to úžasné', 'náš syn na nás již čeká nahoře', 'bude chodit sem do školy', 'slyšel jsem, že ta škola je úžasná '... A další takové shity.
Jen jsem protočil očima a raději si nasadil sluchátka. Moje matka, která si nesla svou kabelku přes rameno se objevila jako první. Za ní nějaký neznámý muž a pak otec. Ten neznámý muž byl nejspíš správce. Ze slušnosti jsem vyndal jedno sluchátko z ucha a pozdravil. Svůj lhostejný výraz jsem však nezměnil.
"Tak, tohle je váš byt. Doufám, že se vám tu bude líbit. V klidu se nastěhujte a večer na mě prostě jen zazvoňte a podepíšeme všechno potřebné," usmál se správce a každému z nás dal svazek klíčů.
Jeden od bytu, jeden od vchodu a jeden od sklepa a kolárny.
Pak se rozloučil a odešel pryč. Prošel jsem si byt. Ničemu tady jsem moc nevěnoval pozornost. Jediné, na co jsem dokázal myslel bylo to, jak moc to tady nesnáším.
Máma létala z jednoho konce na druhý a ozývaly se radostné výkřiky, které spíše připomínaly nějakou kočku, které někdo šlápl na ocas. Nechápal jsem, jak může být z něčeho takového tak nadšená.
Vešel jsem do místnosti, která byla vymalována oranžovou barvou a byl zde položený hnědý koberec.
Copak jsem nějaká holka, abych byl v oranžovém pokoji? Pffff! Ale očividně mi nic jiného nezbývá. Pokud ovšem nechci spát v koupelně nebo na balkoně. Hodil jsem své věci doprostřed pokoje a posadil se na zem. Zády jsem se opřel o zeď a zaposlouchal se do písničky, která zrovna hrála.
"Hyungie? Stěhováci jsou tu, tak pojď sem. Pak si řekneš, co kam chceš dát," ozvalo se u mé hlavy. Vytáhl jsem si sluchátko z ucha a zvedl se na nohy.
"Okay," zamumlal jsem něco, tomu dost podobného a vytáhl si kalhoty, které mi byly větší, takže mi padaly. No, stačilo abych udělal tak dva kroky a už jsem je měl zase v půlce zadku.
Následoval jsem matku do místnosti, která bude nejspíš obývák. Nejprve se zařídil můj pokoj. Dostal jsem novou skříň postel a i stůl. Fakt, všechno nové. Rodiče si očividně chtěli šplhnout...
Vzal jsem si své tašky s oblečením a věcmi a šel si to uklízet do pokoje. Roztřídil si trička, kalhoty, košile a všechno možné. Na stůl jsem dal monitor a celý počítač poté zapojil. Učení jsem si pouklízel do šuplíků a postel si povlékl čistým povlečením.
Zazvonil mi mobil. Nová zpráva.
Od Jungkook:
'Ahoj Tae, tak co, žiješ ještě?'
Od Taehyung:
'Ahoj Kookie. Zatím žiju. Ale nelíbí se mi tu. Chci zpět domů.'
Od Jungkook:
'Obávám se, že tvůj domov je teď tam...'
Od Taehyung:
'Nepomáháš...'
Od Jungkook:
'Promiň. Kdy půjdeš do školy?'
Od Taehyung:
'Nevím. Od rána jsem s rodiči moc nemluvil, ale myslím, že mi to ještě dneska řeknou...'
Od Jungkook:
'Hodně štěstí v té nové škole. Chybíš nám :('
Od Taehyung:
'Díky. Budu ho potřebovat... Vy mně taky :'( '
Od Jungkook:
'Promiň Tae. Musím končit... Ještě se musím učit na zítřejší test z fyziky. Víš který... :('
Od Taehyung:
'Jo vím. Taky půjdu. Jsem unavený. Zatím ahoj... A hodně štěstí zítra!'
Po tváři mi tekly slzy, aniž bych si to nějak uvědomil. Tohle bude ještě horší než jsem myslel...
"Taehyung? Pojď se rychle navečeřet!" zavolala na mě máma.
Rychle jsem si otřel slzy a mobil schoval do kapsy. Vypnul hudbu. Zrovna hrála evanescence - Hello, moje oblíbená.
Nechápal jsem jak je možné, že už je tady gauč, televize a konferenční stolek. V malé kuchyni byl stůl a na něm dvě krabice pizzy. Všude po zemi byly ještě nevybalené krabice s věcmi. Posadil jsem se na volnou židli. Rodiče se také posadili a začali jíst. Během večeře probíhal veselý rozhovor o tom všem, co se zde může dělat. Já jsem se ho radši ani neúčastnil. Jak můžou být tak nadšení, když jsme navždy opustili místo, kde jsme společně žili sedmnáct let. Všechna místa, která mi připomínala věci, které se staly za mého dětství, byla pryč.
Jen jsem si mlčky jedl svou oblíbenou pizzu se žampióny a zelenými olivami.
"Bylo to dobrý. Děkuji," řekl jsem a rychle po sobě uklidil nepořádek, který jsem udělal.
Zvedl jsem se a rychle odešel do svého pokoje. Lehl jsem si do postele a zavřel oči. Nechtěl jsem tady být. Chtěl jsem být doma. Tam, kde jsem bydlel předtím. Nesnáším to tady.
"Taehyungie? Do školy půjdeš až příští týden, dobře?"
Táta nakoukl do mého pokoje a donutil mě otevřít oči.
"Dobře," odpověděl jsem mu.
Nic víc jsem nedokázal říct. Nevím proč, ale srdce mi bušilo o sto šest.
Nad školou jsem zatím nijak moc nepřemýšlel. Ale už teď jsem věděl, že tam nechci. Sakra už teď jsem věděl, že tam budu nechtěný. Cítil jsem to. Oni už mají vytvořený nějaký kolektiv a mě tam jen tak nepřijmou. Věděl jsem to.
Na tohle jsem měl něco jako šestý smysl.
Z očí se mi začaly kutálet slzy. Pevně jsem semkl víčka a přetočil se na břicho. Hlavu jsem zabořil do polštáře a nechal ho, aby vsákl všechny slzy. Nechtěl jsem působit jako nějaký slaboch, ale tohle prostě nešlo.
Když jsem se trochu uklidnil, zvedl jsem se a ve skříni našel ručník a něco, v čem bych mohl spát.
Koupelna mě celkem překvapila. Byla větší než jsem představoval a barvy byly dobře sladěné. Mnohem lepší, než u mě pokoji. Vlezl jsem do sprchy a konečně se trochu uvolnil.
Když jsem vylezl, všude byla pára. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem se myl pod tak teplou vodou. Ono se to ani nezdálo...
Zbytek večera jsem strávil tak, že jsem jen ležel a neměl sílu se pohnout.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. května 2016 v 21:21 | Reagovat

Koukam, že se s tím stěhováním Tae jen tak nesmíří. Jen doufam, že to ve škole nebude takové, jak si Tae myslí. I když mam takový blbý pocit, že to bude ještě horší...
Těšim se na další díl :-)

2 Shadow Shadow | Web | 4. května 2016 v 21:30 | Reagovat

Tak jo už zase mám depku... Měla jsem jí ráno, z toho jsem se vypsala, odpoledne jsem snědla asi kilo salátu a bylo mi hej a teď to na mě zase nějak spadlo. Ale já vím že se to časem zlepší stejně jako vždy. Ta scéna s těmi kalhotami mi připomíná mě xD taky s tím mám problém. Moc se mi to líbí i když je to smutné a těším se na další díl.

3 Jaera Jaera | Web | 5. května 2016 v 13:15 | Reagovat

Tak v první řadě - nemáš vůbec zač. Klidně tě zaspamuju znova :D
A v druhé řadě - bylo to tak smutné, že asi chytnu depku! Už aby Tae nastoupil do té školy... něco mi totiž říká, že tam bude NĚKDO, kdo mu ukáže, že to stěhování nakonec nebylo tak hrozné :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama