I can hear you || exo

12. června 2016 v 15:21 | Karis |  oneshots
Ahojte,
takže... dneska toho bude víc :D

za prvé! Reichan moje milovaná, všechno nejlepší! <3

Vím, že máš Laychen ráda, tak je to pro tebe, protože jsem se ještě nedokopala k tomu, abych poslala dárky, co pro vás mám už jako k Vánocům, takže tohle je asi tak to jediné, co ti zatím můžu dát:D

za druhé! Nádherné tři roky s BTS! <3 Kluci všechno nejlepší!

Jsem vážně ráda, že už s vámi můžu být takhle dlouho a že mi neustále ničíte život:D

Za třetí! V pondělí Banwol nebude!!!

Jde o to, že vážně nestíhám psát. Musím se naučit 60 stran chemie /A4/ a ještě se mám učit na celoletku z matiky, no.
Ale slibuji, že za to se tady během týdne objeví díl! A od příštího týdne budu vydávat zase pravidelně. Moc se vám za to omlouvám.

A teď už povídka! Tak snad se bude líbit^^
EXO||LayChen||15+||Fluff? xD|| for Reichan<3||by Karis

Omlouvám se za případné chyby, zranila jsem se ukazováček a fakt blbě se mi píše :DD Prostě, dětem nože do ruky nepatří, no:D


Hlasitá rána, kvílení pneumatik, silný náraz zezadu. Hlavou jsem se praštil o airbag, který vyletěl. Periferním viděním jsem si všiml chodce, který rychle doběhl na druhou stranu a vyděšeně se díval na tu spoušť. V puse jsem cítil pachuť krve. V zrcátku jsem viděl větší auto, které narazilo do toho mého. Chtěl jsem se zvednout a vylézt z auta, ale nešlo to. Nohy jsem měl zaklíněné pod volantem a neměl jsem dostatek síly na to, abych se je pokusil dostat ven.
Slyšel jsem nepříjemné houkání sanitky. Nejspíš ji někdo zavolal. Musel jsem zavřít oči, tepalo mi v hlavě, cítil jsem krev, jak proudí mým tělem. Slyšel jsem hlasy, které na sebe něco křičely, ale nedokázal jsem rozeznat jednotlivá slova. Ozvala se nějaká rána. A to bylo to poslední, co jsem dokázal vnímat. Od té chvíle byla všude černočerná tma.
"Už je vzhůru?"
Chtěl jsem odpovědět, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem alespoň otevřít oči a podívat se na majitele toho hlasu, ale nešlo to.
"Nedáváme mu moc šancí, už tu leží dva měsíce," odpověděl mužský, hluboký hlas.
Dva měsíce? Jak je to vůbec možné! Vždyť jsem nemohl takhle dlouho spát. Spal jsem tak dvě hodiny podle toho, jak unavený a slabý se cítím.
"Určitě ten boj nevzdal."
Jaký boj?
"Ten náraz byl vcelku silný, měl pořezaný obličej od střepů, vnitřní krvácení a pokud se probudí, je tu osmdesáti procentní šance, že si nevzpomene."
"Ztratil paměť?"
"To ještě není jisté, dozvíme se to, až se probudí."
Ale… už jsem vzhůru. Co to říkáte za nesmysly. Vždyť do mě jen narazilo auto!
Slyšel jsem smutné povzdechnutí. Nevěděl jsem, komu patří. Oba dva hlasy byly neznámé.
"Nechám vás o samotě."
"Dobře, děkuji."
Slyšel jsem, jak cvakly dveře. Zkusil jsem pohnout rukou, ale nešlo to. Namísto toho, mi celým tělem projela nesnesitelná bolest, ze které se mi chtělo brečet.
"Ahoj, Yixingie."
Ten hlas byl tak hřejivý.
"Víš, strašně mě mrzí to, co se ti kvůli mně stalo. Prosím, musíš se probudit, nesmíš to vzdát. Prosím."
Muž propukl v pláč, když to říkal. Cítil jsem, jak mě vzal za ruku. Jak horké kapky dopadaly na mou ruku. Je tu šance, že by to byl ten člověk, kterého jsem tenkrát nesrazil?
Chtělo se mi taky brečet. Cítil jsem, jak se mi v zavřených očích hromadí slzy.
"Doufám, že se brzy probudíš, teď musím jít, mám odpolední hodiny a studenti nesmí čekat."
Cítil jsem, jak pustil mou ruku. Pohladil mě horkou dlaní po tváři a na čelo vtiskl letmý polibek.
Slyšel jsem klapnutí dveří, to nejspíš odešel.
Zatoužil jsem vědět, jak vypadá. Nechtěl jsem, aby plakal.
***
Každý den za mnou chodil. Každý den plakal. Každý mě prosil, abych se vzbudil. Každý den mi opakoval, ať to nevzdávám. Každý den se mi omlouval. Chodil vždycky ve stejný čas. Nemohl jsem to vydržet. Za chvíli by měly bouchnout dveře a opět uslyším hlas doktora, který to se mnou již vzdal a hlas toho chlapce, který věří v zázrak. Ale ještě předtím se tu vždy objevila sestra, která mi zkontrolovala přístroje.
Otevřel jsem oči, když se dveře otevřely. Cítil jsem se najednou tak vyčerpaný.
"Pane!" vykvíkla překvapeně.
Pousmál jsem se.
"Neříkejte o tom nikomu, ano?" dostal jsem ze sebe.
Můj hlas byl najednou tak chraplavý.
"Proč ne?" nechápala.
"Chci to mít jako překvapení..." usmál jsem se na ni a ona chápavě přikývla.
"Jen vám zkontroluji přístroje."
Přikývl jsem a zase zavřel oči. Byl jsem neuvěřitelně unavený. Kdo by řekl, že jen otevřít oči, mě bude stát polovinu mojí energie?
"Za chvíli přijde," řekla sestra, když odcházela z pokoje.
A opravdu. Za chvíli tu byl doktor i s tím chlapcem. Neotvíral jsem oči. Nechtěl jsem, aby o mně zatím věděli. Probíhalo to jako obvykle. Doktor mi nedával šance, chlapec si byl naopak naprosto jistý, že se proberu.
Když doktor odešel, chlapec se posadil na židli, která byla vedle mé postele. Vzal mě za ruku a povzdychl si.
"Už spíš tak dlouho, Yixingie…"
Nereagoval jsem do té doby, dokud jsem necítil jeho horké slzy na své ruce.
Otevřel jsem oči a podíval se na něj. Byl krásný. Světle hnědé vlasy, které mu padaly do obličeje.
"Neplakej už," zachraptěl jsem a on překvapeně zvedl svůj pohled.
Oči měl zarudlé a plné slz. Tváře červené a celé mokré.
"Ty..."
"Ahoj," pozdravil jsem ho a natáhl k němu ruku, abych mohl setřít ty slzy.
"Strašně mě mrzí, že tu jsi kvůli mně a-"
"Slyšel jsem všechno, co jsi říkal. Neomlouvej se, určitě jsi spěchal za studenty, nesmějí čekat, ne?" usmál jsem se a nejspíš mu dost vyrazil dech.
"J-jak?" nechápal.
"Kdykoliv jsi tu byl, věděl jsem to. Jak jsem řekl, slyšel jsem úplně všechno."
"Ú-úplně v-všechno?"
"Ano," přikývl jsem a nahnul jsem se k němu.
Nečekal jsem příliš dlouho a spojil naše rty v procítěný polibek.
"A-ale vždyť mě vůbec neznáš," dostal ze sebe, když jsem se od něj odtáhl.
"Pleteš se Jongdae, za ten měsíc jsem tě stihl poznat," odporoval jsem mu.
Z jeho očí vytekly další slzy. Udělal jsem snad něco špatně?
"Yixingie já…miluji tě, i když tě skoro vůbec neznám a… a chtěl bych s tebou být," vzlykl.
Vzal jsem ho za ruku a mírně se pousmál: "Brání ti v tom něco?"

A hned na to jsem ucítil jeho rty na těch svých.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 12. června 2016 v 16:26 | Reagovat

Jůůů...to bylo tak krásný...

2 Riha Riha | E-mail | 12. června 2016 v 17:33 | Reagovat

Tak tohle se mi strašně moc líbilo.
Tvoje povídky čtu už delší dobu, ale tohle je můj první komentář... :-)Ne, že bych byl líná komentovat, ale nikdy mě nenapadne nic pořádného, co bych sem mohla napsat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama