Hurt - výkec

4. října 2016 v 19:57 | Karis |  It´s time for...my blah blah
Hello!
Slibovala jsem výkec, že?
Tak… tady něco jako výkec je, heh. Nemusíte to ani číst, nic ohledně povídek tam snad ani nebude a pokud bych tam něco důležitého říkala, určitě bych to pak oznámila v nějakém nadcházejícím dílu povídky, který nemám napsaný.


Všechno to špatné začalo před x lety a když už jsem si myslela, že se karty obrací a můj svět začíná opět nabírat ztracené barvy, propadla jsem do ještě větší tmy, ze které se mi nedaří uprchnout.
Zmýlila jsem se. Tak moc.
Bolí to. Ta psychická bolest je snad ještě horší, jak ta fyzická (nezkoušela jsem sebepoškozování a nemám to v plánu, ale právě jsem se praštila ani zdaleka to nebylo tak moc, jako to něco tam uvnitř mě).
Je to zvláštní cítit něco takového po té "menší pauze", kterou jsem měla.
Ano, několik dní jsem byla v pohodě a i překvapivě šťastná? Dejme tomu, hah.
A teď mi život zase udeřil jednu ránu.
Nebyla to jen obyčejná facka. Tohle bylo mnohem víc.
Normálně bych si jen povzdychla a pokračovala na své cestě životem dál, čelíc dalším ranám, které pro mě osud přichystal, ale…
Silný náraz do zdi. Zvuk plechových skříněk, do kterého má záda narazila, se rozlehl tichou místností. Zase tu byl. Zase mě chtěl navždy zničit.
Udělala jsem dva kroky dozadu a natiskla se na zeď, jak nejvíce to šlo. Dala jsem si ruku před pusu, abych zabránila hlasitému vzlyku a zamrkala slzy.
Nechtěla jsem plakat. Nemělo to smysl. Neznal slitování.
Na tváři, kousek od rtu mi přistála jeho silná dlaň a v ústech jsem cítila nepříjemnou chuť krve. Trhaně jsem se nadechla a chytila se za bolavé místo.
Nevěděla jsem, co si počít. Snažila jsem se ho zahlédnout. Alespoň sebemenší pohyb, který by mi naznačil, do které části těla přijde další rána.
Nic.
Nikde nikdo nebyl.
Přesto jsem v oblasti břicha cítila palčivou bolest.
Další rána.
Byl neúprosný. Nedalo se mu zabránit.
Noční můry mě pronásledují čím dál víc. Nejhorší na tom je to, že jsou všechny velice podobné a nevím, jak přesně se s tím vyrovnat.
Občas se naskytne noc, kdy se mi zdá o Taehyungovi a nebo o nějaké kravině, ale to už se nestává tak dlouho.
Vím, jak chutná bolest. Její hořkosladká chuť se stala mou drogou.
Stalo se vám někdy, že jste s někým navázali oční kontakt, který jste ovšem nevydrželi, protože vám přišlo, že vám dotyčný vidí až do hloubi duše; ale neviděli jste v jeho očích prakticky nic?
Jen tmavé zorničky, které byly zúžené a kolem nich jasně modrá barva, ve které se začnete hned ze začátku topit? Nevíte, co odpovědět, když se vás zeptá, co vám vlastně je.
"Dneska jsi nějaká skleslá..." podíval se na mě a dlaněmi se opřel o lavici.
Očima vyhledal ty moje a podíval se do nich. Snad z nich snažil něco vyčíst? Nemyslím si, spíš se mě snažil znervóznět. Nebo to taky nemělo žádný smysl, jen se mi zadíval do očí. To je vlastně normální, když spolu lidé mluví, ne?
"Jsem v pohodě."
Zněla jednoduchá odpověď. Nevěřícně se na mě podíval a já se ho snažila ubezpečit v tom, že mi fakt nic není. Nevěřil mi to.
"Svěř se miiii," zakňučel, možná s až přehnanou starostí.
Z úst mi unikl slabý povdych. Nechtěla jsem.
"Něco ti je, že?" zeptal se a posadil se na židli, která byla naproti mně.
Lokty se opřel o desku lavice a jemně naklonil hlavu na stranu.
Přikývla jsem. Ale co mi bylo jsem nedokázala říct.
Sama jsem to nevěděla.
Stává se mi čím dál častěji, že se zadívám do určitého bodu a přemýšlím, jak se té bolesti zbavit.
"Je mi zima."
"Vždyť úplně hoříš."
"Je mi zima uvnitř."
Svět se mění.
Nebo se měním já.
Dospívám.
A nevím, jak. Nechci dělat zbytečné chyby.
Nechci si kazit již tak zkažený život.
Nechápu se.
"Mám něco velmi důležitého."
"Co je to?"

"Naděje."

Přesto mě ta hořkosladká chuť bolesti dostává čím dál víc. Čím dál víc ji cítím, vnímám ji každičkým nervem v těle.
Nejde ji ignorovat a myslet si něco o prdeli.
Když přijde na tohle, tak to prostě nedokážu.
Jsem až příliš slabá.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama