I can't love you || 15.část

7. října 2016 v 18:01 | Karis |  I can´t love you
Hello!
Moc moc moc se omlouvám, ale skrz školu jsem to nestihla dopsat. Dneska někdy kolem jedné hodiny ráno jsem učinila chabý pokus o to, napsat alespoň něco, ale skončila jsem někde na 100 slovech...
A nakonec jsem to dopsala v práci. Nemůžu si pomoct, píše se mi tam úplně úžasně:D
Snad se bude díl líbit^^
BTS||Vhope||YoonMin||JiKook||15+||15.díl|| by Karis

Omlouvám se za chyby, psáno přes mobil:D


---

"A teď mi řekni, proč jsi nám nic neřekl? Jak dlouho?!" křikla na mě máma rozrušeně.
"Co?" zkoušel jsem si hrát na blbého.
Věděl jsem až moc dobře, o čem mluvila. Viděl jsem ji, jak mluvila s nějakým mým spolužákem, jehož jméno jsem nevěděl a poté s učitelem.
Zrovna jsme ve škole končili a já jí nezvedal hovory. Vymluvím se na to, že jsem mobil prostě nechal doma. To se stává.
Ze školy jsem rychle zmizel a doma se zavřel v pokoji. Bál jsem se toho, co mělo následovat.
"Ta šikana?! To že jsi gay?!" vykřikla a praštila rukou do stolu. "Kdy sis jako myslel, že nám to řekneš?!"
"Nemusíte vedět všechno…" sklopil jsem pohled k zemi.
"Jak dlouho to víš?!"
"Už pár let…"
"A seber si všechny věci a vypadni!" ukázala na vchodové dveře.
"Cože?" překvapeně jsem se na ní podíval.
"Vypadni! Nechci za syna gaye! Nejsi můj syn! Vypadni! Slyšíš?!" ječela.
Cítil jsem slzy, jak se mi tlačily do očí. Rychlým krokem jsem zamířil do svého pokoje a ze skříně vytáhl cestovní tašku. Nedbale jsem si setřel slzy a začal házet oblečení do tašky. Slzy mi nekontrolovatelně tekly po tvářích a obraz jsem měl rozmazaný. Vyházel jsem celou skříň a nacpal to do tašky.
Do batohu jsem si naházel učení, notebook, nabíječku a znovu si utřel slzy.
Tašku jsem si hodil přes rameno a celý se pod tou tíhou naklonil doprava. Pevně jsem semknul rty v úzkou štěrbinu a zamířil ven. Mámu jsem ignoroval a při odchodu jsem nezapomněl praštit dveřmi.
Snažil jsem se zamrkat slzy, ale nešlo to. Zastavil jsem se u vchodových dveří a zadíval se dopředu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to moje máma. Měla mě podpořit, dostat mě z té situace. A ne se mě prostě zbavit. Když mě tak nenávidí, proč to neudělala už dávno?
Z kapsy u kalhot jsem vytáhl telefon a našel si jízdní řády.
"Do hajzlu," uniklo mi z úst, když jsem zjistil, že poslední bus do Daegu mi ujel před deseti minutami.
Zamířil jsem do parku, nikdo tam nebyl. Nejspíš tady budu muset i přečkat noc. Skousl jsem se do rtu. Jedna noc nemůže bolet, ne? A Jungkook to určitě pochopí a vezme mě k sobě. Bude to v pohodě. Nepotřebuji rodiče.
Posadil jsem se na lavičku a těžkou tašku položil vedle sebe. Batoh jsem si dal na klín a opřel si o něj hlavu. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
Hlavou se mi honila jedna jediná otázka- Proč to udělala?
Uvolnil jsem své stažené hrdlo tím, že jsem hlasitě vydechl.
A co táta?
Po tvářích se mi zase začaly kutálet horké slzy. Nemohl jsem tomu zabránit. Bolelo to. Nedokázal jsem tu bolest popsat.
Bylo to, jako kdyby vás někdo zbil zevnitř. Cítil jsem, jak mi ochabují orgány, ve střevech jsem měl nepříjemný pocit a v žaludku jsem cítil takové mravenčení.
"Co tu děláš?" ozvalo se vedle mě.
Vyděšeně jsem zvedl pohled k příchozímu. Nervózně jsem si chytil rukávy mikiny a skousl si spodní ret.
"Přišel jsi mi ještě víc zkurvit život?" zahořkle jsem se zasmál.
"Cože?" nechápal a posadil se vedle mě.
"Nic," zakroutil jsem záporně hlavou a zadíval se na špičky svých bot.
"Je osm hodin večer, nejdeš domů?" promluvil po chvíli ticha.
"Kdybych nějakej měl," ušklíbl jsem se a více se zachumlal do své mikiny.
"Hm?" překvapeně pozdvihl obočí a lehce nakrčil nos.
Slušelo mu to, ale i tak jsem ho nenáviděl. Tohle všechno byla jen a pouze jeho chyba.
"Je to tvoje vina! Seš takovej kokot! K nikomu se nechováš hezky! Jen proto, že seš hezkej a chce tě skoro celá škola neznamená, že můžeš s lidmi zacházet jako kdyby to byly tvé hračky!" rozkřikl jsem se na něj a rukávy od mikiny si otřel slzy, které mi tekly po tváři, "Já totiž nejsem žádná hračka," vzlykl jsem.
"Tae…" řekl tiše.
Nepodíval jsem se na něj, i když jsem na sobě cítil jeho pohled.
"Neříkej moje jméno," zašeptal jsem a schoval si obličej do dlaní.
Nechtěl jsem, aby viděl tuhle moji slabou stránku, ale už jsem se těm slzám nedokázal bránit.
"Co se stalo?" zeptal se a jemně si poposedl.
Lavička byla studená, určitě mu mrzla ta jeho dokonalá prdel.
"Stejně tě to nezajímá," odsekl jsem mu, "prostě odejdi a dělej, že se nic nestalo."
"Vyhodili tě z domu?" odhadl, ignorujíc mou poznámku.
"Jo," vydechl jsem a poznámku o tom, že za to může on, jsem spolkl.
"Máš kam jít?"
"Zítra odjíždím…asi," pokrčil jsem rameny.
"Pojď," zvedl se na nohy, mou tašku s věcmi mi sebral a hodil si ji přes rameno.
"Polož to. Nikam nejdu," zavrčel jsem na něj a probodl ho pohledem.
"Já se tě neptal…" ušklíbl se a chytil mě za ruku.
Prudkým škubnutím mi zatáhl za ruku a vytáhl mě do stoje. Batoh, který jsem měl na klíně vzal do volné ruky a táhl mě na druhou stranu parku.
"Jung Hoseok," procedil jsem mezi zuby a snažil se mu vyškubnout.
Ovšem bez úspěchu, Hoseok měl tak dvakrát větší sílu, jak já.
"Proboha vždyť mi urveš ruku," zakňoural jsem a snažil se s ním srovnat krok.
Hoseok svůj stisk lehce povolil a otočil ke mně hlavu.
"Promiň," pousmál se sladce a pak už jsme pokračovali v chůzi.
Tentokrát jsme šli pomalu a on svou dlaň přesunul z mého zápěstí na ruku. Propletl se mnou prsty a dělal, jakože tam není.
"Co…?" vydechl jsem a s pozdviženým obočím ho sledoval.
Neodpověděl, jen silněji stiskl mou ruku. Nebolelo to, vlastně to bylo docela příjemné, ale kdyby se mě na to někdo zeptal, samozřejmě bych to popřel.
"Rodičům nebude vadit, když u nás budeš bydlet. Jsou skoro pryč a vadí jim, že jsem doma sám… Myslím, že budou mít radost, že jsem si našel někoho, kdo se mnou bude bydlet," zazubil se na mě a z kapsy u mikiny vytáhl klíče, nejspíš od domu.
Hoseok bydlel ve velkém rodinném domě, který byl na druhou stranu od mého bývalého bytu.
"Jsem tu na jednu noc, zítra jedu do Daegu," kývl jsem na něj.
"Ne," zakroutil hlavou, "musíš zůstat."
Neřekl to jako rozkaz, ale spíš jako prosbu. Jemně nafoukl tváře, našpulil rty a udělal ty jeho psí oči.
"Proč bych měl?" protočil jsem očima a vyčkával na nějakou dobrou odpověď.
Pokud řekne něco, co by mě donutilo zůstat, zůstanu.
"Škola," začal, ale přerušil jsem ho.
"V Daegu je taky."
"Kamarádi?"
"V Daegu mám taky."
"Já?"
"Tebe tam nemám, to je pravda. Protože větší kokos jako ty už snad asi není," zašklebil jsem se na něj.
Hoseok byl ten typ člověka, na kterého nevydržíte být naštvaní, ani kdybyste chtěli.
Snažit se můžete, jak moc chcete, nenávidět ho můžete, jak moc chcete, ale jakmile s ním budete o samotě, budete si přát, aby ta chvíle nikdy nepřestala.
Hoseok, když se nesnažil být badass, byl vcelku milý. Líbilo se mi to.
Možná, že bych mu měl dát druhou šanci… A možná to byl ten důvod, proč jsem nakonec kývl na to, že tady s ním zůstanu.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Steph Steph | 7. října 2016 v 18:20 | Reagovat

Alsjdhtsjkdgtinj... Ahh.. Bože.. Na to jsem čekala!!! *-* opět jsi mi zlepšila náladu.. (-pohadala jsem se s televizí.. XD) teď to bude mezi nima cute, right? Těším se na další díl :)

2 Hatachi Hatachi | Web | 7. října 2016 v 22:08 | Reagovat

No teda...překvapila mě reakce jeho mámy. Ona by ho měla podpořit a nenechat ho v tom samotného. Ale ne vždy se setká s tolerantním člověkem. A jen doufam, že toho Tae nebude litovat...
Moc se těšim na další díl.

3 Linnie Linnie | Web | 7. října 2016 v 23:27 | Reagovat

OMFG!!! To je moc. Chudák Tae... Doufám že mu Hoseok pomůže. ^^ Těším se na další dílek zlatko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama