Baddas with great ass || Got7

20. prosince 2016 v 22:15 | Kájuš (Karis) |  oneshots
Hello!
Tak dneska jsem tady s povídkou, která opět není moje, ale naší milované Kájuš<3
KONEČNĚ JI DOPSALA A MUSÍM ŘÍCT, ŽE JÁ, MÍŠA I LENIŠKA Z NÍ DNESKA UMŘELY :DD
Je fakt skvělá, bude se vám líbit:33
A tentokrát je to na pár YuBam, který jsem si i já strašně moc oblíbila a umírám z něj 25/8 xDDD Povídka má víc jak 2000 slov, takže taky dokonalý *-*
*měla bych tu přestat spazzovat, but nahh...xD*
BTWWW... Hádejte, u koho se drahá autorka nechala inspirovat, když popisovala postavu Bambama? :"DDD
Snad se bude líbit!! A brzy se tady aj objeví povídka na XiuHan, kterou dopíšu během zítřka?:D
Už mám za sebou takové ty nejhorší věci, co se školy týče a dostala jsem k Vánocům dokonalý velký sešit a konečně mám místo kam psát povídky:D
Já jdu poslat učitelce povídku,BYE!
I LOVE YOU!<3

Stál jsem před naším domem a nervózně jsem svíral kliku vchodových dveří.
*Zabije mě mamka? Nebo se bude smát? Tak klid Bame. Nikdo se nemusí nic dozvědět. Prostě teď otevřeš dveře a rychle doběhneš do pokoje. Dneska se vymluvíš na to, že ti je zle a ráno půjdeš do školy, až budou rodiče v práci. A takhle po zbytek svého života. Nebo alespoň dokud to nezmizí.*
Na hlavu jsem si nasadil kapuci, rychle jsem zmáčkl kliku a rozeběhl jsem se do svého pokoje. Už to vypadalo, že můj "dokonalej" plán vyjde, ale bohužel.
"Stůj," zastavil mě hlas mé mamky.
Stál jsem uprostřed schodů bez jediného pohybu a pro jistotu jsem ani nedýchal.
*Tak a teď jsem v prdeli.*
"Kam tak ženeš? Pojď se alespoň najíst. V kuchyni máš večeři."
"To je dobrý, nemám hlad. A navíc mi není moc dobře. Radši si půjdu lehnout," zalhal jsem.
"Jo jasně. A proto tu lítáš jako šílenec. Nekecej a pojď."
Hlasitě jsem polkl. Neměl jsem na výběr. Musel jsem se otočit.
"Co to máš na hlavě?" začala se mamka smát, když uviděla moji růžovou ofinu.
"No. S Jimin a Yerin jsme hráli 'Truth or dare'. A já si měl obarvit ofinu na růžovo. Neměl jsem na výběr, protože kdybych to neudělal, musel byc pozvat YuGyeoma ven. A ty moc dobře víš jak moc ho nesnáším. Je nehorázně drzej, myslí si, bůhví jak je drsnej a to nejhorší je, že na mě pořád blbě čumí."
"Třeba se mu líbíš," štípla mě do tváře.
"Eeww. Mami! Něco takovýho neříkej! A navíc, ten už vystřídal tolik holek, že já, jakožto KLUK, se mu určitě nelíbím."
"Dobře. Promiň. Ale co když mám pravdu?" usmála se.
"Nemáš pravdu! A opravdu se tu rozplýváš nad někým, koho tvůj syn nesnáší, ze všech lidí na planetě, úplně nejvíc. Gratuluju. Právě jsi si vysloužila cenu 'Matka roku'," zatleskal jsem sarkasticky a hned jsem utekl do bezpečné vzdálenosti.
Přeci jen, jsem moc mladý a krásný na to, abych zemřel.
Zavřel jsem se do pokoje a svalil jsem se na postel. Mamčina slova mi začala vrtat hlavou.
*Co když měla pravdu? Co když se mu doopravdy líbím? NE! To je kravina. Určitě se mě snaží jen vyprovokovat! … Ale musíš uznat, že je docela pěknej. … Ne! Není. Nevím, která část mě jsi, ale nelíbíš se mi, stejně jako on. Tak prostě zmiz. … Ale notak. Ty moc dobře víš, že já jsem ta část tebe, co má vkus. … Haha. Tak ten byl dobrej.*
"Ááá," zařval jsem do polštáře, po menší hádce sám se sebou.
"Kdo to zase otravuje?" zanadával jsem, jakmile mě telefon upozornil na novou zprávu.
Jimin: Tak co mamka na ty vlasy :D … Doufám, že ještě žiješ XD
Yerin: To by mě taky zajímalo :D
BamBam: Ještě žiju … Naštěstí se tomu mamka jen zasmála :D
Jimin: A nic víc?? :)
BamBam: No ještě říkala, že se YuGyeomovi líbím, když na mě pořád kouká ><
Yerin: XDDD
BamBam: To není k smíchu … Víš, jak jsem byl naštvaný
Jimin: Ježiši … Buď v klidu :D … Určitě si dělala srandu XD …. Nebo si snad myslíš, že měla pravdu?? ;)
BamBam: Jasně, že si dělala srandu, ale víš, jak jsem se v tu chvíli cítil ….. JIMIN! ><
"Bože," zahodil jsem telefon na druhou stranu pokoje.
Neměl jsem chuť se s nima bavit. Vlastně jsem neměl náladu na nic. Jen jsem se šel vykoupat a šel jsem spát.
×××
Hned jak jsem přišel do školy, první co jsem viděl byl YuGyeom, který zrovna oblboval nějakou holku.
*Vidíš mami. Tady máš toho, kdo se mu líbí!*
Pousmál jsem se a pokračoval jsem v cestě do třídy.
"Ahoj holky," vypískl jsem, když jsem uviděl Jimin s Yerin.
Tím jsem bohužel probudil pár spolužáků, seděli ve třídě a spali na lavicích.
"Alespoň v ten pátek by jsi nemusel tak pištět," zamumlal nenávistně jeden z nich.
"Promiň," zašeptal jsem, jako nevinnost sama.
"Tak co? Přestala už mamka s tím YuGyeomem?" zasmála se Jimin.
"Nevím. Od včerejšího večera jsem se s ní nebavil," usmál jsem a posadil jsem se do své lavice.
Samozřejmě jako správný šprťák jsem seděl v první lavici. A holky, jako nejlepší kamarádky, seděly hned za mnou.
"Co máme vlastně za hodinu?" zeptala se Yerin, která se zrovna hrabala v tašce, ve snaze něco najít.
"Fyziku," ozvali jsme se s Jimin jednohlasně.
"Super. Zase nemám sešit," zanadávala a praštila tašku na zem.
"Kdy přestaneš na tu školu kašlat?" zeptala se se smíchem Jimin.
"Až se dá Bam s YuGyeomem dohromady," usmála se.
"Takže nikdy."
Hned jak jsem to dořekl, všiml jsem si YuGyeoma, který zrovna prošel kolem nás. Vypadal dost smutně. To ho asi ta holka odmítla. Sám pro sebe jsem se usmál.
*Nechci být škodolibý. Ale patří ti to. Nemáš je tak střídat.*
Zazvonilo na oznámení začátku hodiny a hned jak dozvonilo, učitel vešel do třídy.
*To vážně? To snad stojí za dveřmi!*
Ne, że by mi to nějak vadilo. Fyziku miluju! Celou hodinu jsem seděl a poslouchal, jak za mnou holky nadávají. Byl jsem ze třídy jediný, kdo si fyziku užíval.
Konečně, nebo spíše v mém případě bohužel, zazvonilo a učitel odešel ze třídy.
"To je kretén," ulevila si Jimin, jakmile byl učitel z doslechu.
"Není zas tak špatnej, v porovnání s tou krávou, co nás čeká teď," namítl jsem.
"A co vlastně máme teď?" zeptala se "pro změnu" Yerin.
"Vážně? Už je duben a ty nejsi schopna zapamatovat si rozvrh? A jinak máme anglinu," odpověděla ji Jimin.
"Dík. Stejnak to nebudu už moc dlouho potřebovat a navíc mám vás, tak proč se to učit," pokrčila rameny.
Jen jsem protočil očima a dál si jich nevšímal. Potřeboval jsem se připravit na nastávající peklo. Jak já naší angličtinářku nesnášel. Vždyť ani neuměla anglicky.
(A/n: Tenhle problém mám s naší učitelkou. Chce, aby jsme si přes Vánoce přečetli knížku v angličtině a ať si ji půjčíme v knihovně. A když jsem se ji zeptala, jestli si můžu přečíst knížku, co mám doma. A ta mrcha mi řekla, že si mám radši přečíst knížku, která je na mé úrovni, že prý nechce, abych každé páté slovo hledala ve slovníku. Bitch! To, že tomu nerozumíš ty, neznamená, že tomu nerozumím já.)
Nějakým záhadným způsobem jsem tu hodinu přetrpěl.
"Bye bitch," zamával jsem na dveře, jakmile učitelka opustila třídu.
"Blbneš? Vždyť stojí hned za dveřma," koukla na mě šokovaně Jimin.
"Stejnak mi ani nerozuměla," zasmál jsem se a pokračoval jsem ve čtení knížky, kterou jsem rozečetl při hodině.
Následovala hodina korejštiny. Nuda. A poté nás čekal tělocvik. Nejhorší hodina, nebo spíše dvojhodinovka, vůbec.
"Jaktože ho ještě nezakázali?" zeptal jsem se holek, když jsme mířili do šaten.
Obě pokrčily rameny a zmizely za dveřmi šatny určených pro holky a já zamířil do té, která byla určena mě, tedy pro kluky. Celou dobu, co jsem se převlíkal, jsem na sobě cítil něčí pohled. No samozřejmě, kdo jiný. YuGyeom na mě čuměl. Ostatně jako celý den.
*Aby ti nevypadly oči.*
Tělocvik jsem taky nějakým záhadným způsobem přežil a čekala nás poslední hodina. Matematika.
×××
"Pane Kim, pojďte k tabuli," řekl učitel a YuGyeom se neochotně zvedl a zamířil k tabuli.
Když se tam konečně došoural, sáhl pro křídu do mističky a při tom ji "omylem" shodil na zem. Nijak to neřešil a sáhl po křídě, která zůstala ležet na držáku pod tabulí.
"Děláte si ze mě srandu? Okamžitě to seberte, než to ještě rozšlapete!" okřikl ho učitel.
YuGyeom jen protočil očima a ohl se pro křídy a mně se tak naskytl výhled na jeho zadek, který se perfektně rýsoval v těsných džínách.
*Wow. Má fakt úžasnej zadek. … Vidím, že jsi zase zpátky. … Ne. Já nikdy neodešel. … A navíc to nic nemění natom, že je to YuGyeom, kterého nenávidím.*
Mezitím, co jsem diskutoval sám se sebou, nevědomky jsem pozoroval YuGyeomův zadek. Naneštěstí si toho všiml. Bál jsem se, jak zareaguje. Ale on na mě jenom mrkl.
*Počkat. On na mě mrkl. Že by mamka měla pravdu? Ne, to je blbost! ... A co když není? … Když není? Tak je mi to jedno. ... Nelži. Ty víš, že se ti líbí. … Ne! Líbí se tobě. ... Ale já jsem ty. … Nejsi. Ty jsi jen nějaký přelud. Přelud s hodně špatným vkusem.*
"Bože. Já a ty moje hádky se sebou," zamumlal jsem si pro sebe a praštil jsem hlavou do lavice.
"Jste v pořádku," zeptal se mě učitel.
"Naprosto," zvedl jsem hlavu a pokračoval jsem v příkladu, který učitel před chvílí zadal YuGyeomovi.
×××
"Tak si běžte sednout," povzdechl si učitel, když stál YuGyeom u tabule dobrých dvacet minut.
YuGyeom se otočil a zamířil zpátky do lavice. Ale místo toho, aby se vrátil do té své, sedl si vedle mě.
"Potřebujete mapu, aby jste našel své místo?" zeptal se ho učitel.
"Nepotřebuji. Jen jsem se tady s BamBamem dohodl, že mi pomůže to pochopit," usmál se YuGyeom.
"Fajn, ale potichu," přikývl učitel a dál pokračoval ve výuce.
Naštvaně jsem se na YuGyeoma podíval. Ten se jen usmál a dál mě pozoroval. Jen jsem protočil očima a znovu jsem se začal věnovat učiteli.
"Líbilo se ti to, viď?" ušklíbl se.
"A co by se mi jako mělo líbit?" hrál jsem blbýho, i když jsem moc dobře věděl, o čem mluví, šťouchl do mě.
"Ještě jednou na mě sáhni a useknu ti obě ruce," procedil jsem skrze zaťaté zuby.
"Ale copak. BamBam se zlobí?" uculil se.
Znovu jsem po něm hodil naštvaný pohled, ale on se nepřestával culit.
*Ale teď musíš uznat, že vypadá roztomile. … Ahoj. Dlouho jsi tu nebyl. A teď zas můžeš zmizet. Nemám na tebe náladu.*
Zatřepal jsem hlavou a snažil jsem se dopočítat příklad, který učitel před chvílí nadiktoval. Ale vůbec jsem se nemohl soustředit, nešlo to. Cítil jsem, jak mě YuGyeom doslova probodává pohledem.
"Můžeš mi říct, co to bylo?" vyjel jsem po něm, jakmile učitel opustil třídu.
A možná by odešli i ostatní, kdyby jsme se nezačali hádat.
"Nevím, o čem to mluvíš," pronesl s klidem YuGyeom a rozešel se směrem ke své lavici.
Rychle jsem za ním vyskočil a otočil ho čelem k sobě.
"Ty moc dobře víš co," vyprskl jsem.
"Hele. To ty jsi ten, kdo koukal na můj úžasnej zadek," ušklíbl se.
"Úžasnej? Nenech se vysmát."
"Moc dobře víš, že se ti líbí. Vždyť jsi skoro slintal," štípl mě do tváře.
"Tak znova. Nesahej na mě nebo o ty ruce fakt přijdeš. A navíc. To ty jsi ten, kdo na mě pořád čumí a skoro u toho slintá. To ty jsi ten, co tu vystrkuje ten svůj "úžasnej" zadek na všechny strany. To ty jsi…"
Dál jsem to nedořekl, protože mě YuGyeom umlčel svými rty. Hned, jak jsem si uvědomil, co se vlastně děje, odstrčil jsem ho od sebe.
"To ty jsi ten, co mě tu líbá před celou třídou," dořekl jsem.
"Promiň," zašeptal a poté rychle vyběhl ze třídy.
Celá třída se na mě šokovaně dívala.
"Hleďte si svého," vyjel jsem po nich a všichni okamžitě opustili třídu.
"Hele. S tím kašláním na školu jsem to nemyslela vážně. To snad víte?" pokoušela se trošičku odlehčit situaci Yerin.
"Nepomáháš," obořil jsem se na ni a vydal jsem se směrem ke své skříňce.
"Bame?" oslovil mě někdo, když jsem si ukládal učení do skříňky.
"Co potřebuješ?"
Ten někdo byl JungKook. YuGyeomův nejlepší kamarád.
Podal mi malý kousek papíru s nějakým textem.
"Co to je?"
"YuGyeomova adresa. Myslím, že by jste si měli promluvit."
"My nemáme o čem mluvit."
"Ale notak nebuď blbej. To to nevidíš? Ale jestli nechceš, tak fajn. Ale alespoň si to vezmi."
Papírek mi strčil do ruky a odešel. S nezájmem jsem strčil papírek do kapsy u kalhot, s nadějí, že ho mamka vypere, a vydal jsem se domů, kde už na mě čekala plná lednička a postel.
×××
"Jsem doma!" zakřičel jsem, jakmile jsem otevřel vchodové dveře.
"Ahoj. Tak moc jsi mi chyběla," řekl jsem, když jsem vešel do kuchyně, kde seděla mamka.
"Ahoj zlato. Taky jsi mi chyběl," usmála se.
"Jé. Ahoj mami. Ty jsi tu taky? Já mluvil s ní," s úsměvem jsem ukázal na ledničku.
"Taky tě miluju," řekla a odešla do obýváku.
"Já vím. Mě miluje každý," křikl jsem za ní.
V lednici jsem si nabral jídlo a odešel jsem do svého pokoje. Tam jsem se svalil na postel a zavřel jsem oči.
*Ahoj Bame. To jsem zase já. To tvé lepší já. Můžeš mi sakra vysvětlit, co to mělo znamenat? Tebe políbí nejhezčí kluk na škole a ty ho pošleš do prdele. Jsi normální? … Není hezkej. Už to konečně pochop. Vůbec se mi nelíbí. … Proč si to prostě nepřiznáš? Vůbec tě nechápu. … Já nechápu co se ti na něm líbí. … Co se mi na něm líbí? Podívej se na něj. Ty vlasy, oči, zadek. On celej! To ty mi řekni, co se ti na něm nelíbí. … No. To. Argh. Nevím! Jsi spokojenej? … Spokojenej budu, až přiznáš, že se ti líbí. … Ale mě se nelíbí. Asi. Možná trochu. Je to složitý. ... Není to složitý. Prostě teď zvedni tu svou prdel a jdi za ním!*
Tak rychle, jako jsem před tím na tu postel spadl, tak rychle jsem se z ní i zvedl. Seběhl jsem schody a na chodbě jsem omylem srazil taťku.
"Kam tak spěcháš? Hoří někde?" zasmál se.
*Nehoří. A teď rychle uhni, dokud mám nad tělem kontrolu já nebo se to mé zbabělé já bez vkusu vrátí!*
"Nemám čas to vysvětlovat. Možná potom."
Nazul jsem si boty a rychle jsem vyběhl z domu. Z kapsy jsem vytáhl papírek od JungKooka a pátrání mohlo začít.
×××
*Ne já nezaklepu. … Srabe. Dělej. … Fajn.*
Zaklepal jsem.
*Sakra. Co jsem to provedl. Teď už nestihnu utéct.*
Srdce se mi na chvilku zastavilo, když jsem uslyšel zvuk otevírajících se dveří.
"Věděl jsem, že přijdeš," zaslechl jsem známý hlas.
Kookie stál ve dveřích s úsměvem na tváři.
Jen jsem přikývl a vešel jsem dovnitř. JungKook ukázal na dveře obývacího pokoje, kde se nacházel YuGyeom.
"Děkuju," zašeptal jsem.
Kookie jen přikývl a odešel. Já otevřel dveře, na které JungKook před chvílí ukázal. Zády ke mně seděl YuGyeom zabalený v dece, v obložení několika mokrých kapesníčků.
*Idiote. Brečel jenom kvůli tobě.*
"Kdo to byl Kookie?" zeptal se, aniž by se otočil.
"Já," odpověděl jsem tiše.
YuGyeom se otočil a překvapeně na mě koukal.
"Co ty tady děláš?"
"JungKook si myslel, že bychom si měli promluvit. A já si to myslím taky," přistoupil jsem blíže ke gauči, kde seděl a posadil jsem se vedle něj.
"O čem by jsme měli mluvit?"
"O nás."
"To co k tobě cítím já jsi asi postřehl. A teď je na tobě říct mi, jak moc mě nenávidíš. Já to pochopím."
"Není to tak, že bych tě nenáviděl…"
"Tak jak to tedy je?" přerušil mě.
"Já ani sám nevím. Je to hrozně složitý. Nějaká část mě tě má ráda. Ale ta druhá si to nedokáže přiznat. Už sám nevím co si mám myslet. Jsem zmatený. Jsem zmatený z tebe. Jsem zmatený sám ze sebe. Já. Já…"
Už podruhé za tento den mě YuGyeom umlčel polibkem. Tenhle byl ale jiný. Během tohoto polibku jsem cítil něco, co ještě nikdy. Byl to příjemný pocit. Cítil jsem se milovaně.
*Možná měla má druhá polovička pravdu. Vždycky se mi líbil, ale já to nechtěl přiznat. Už ani sám nevím proč. Ale jedno jsem věděl jistě. V tuhle chvíli jsem nechtěl být s nikým jiným.*
"Mohl by jsi mě přestat přerušovat," zasmál jsem se, když se naše rty rozpojily.
"Vadí ti to?" pousmál se.
"Vůbec. Mnohem radši bych byl, kdyby jsi to zopakoval."
YuGyeom se usmál ještě víc a tentokrát jsem to byl já, kdo spojil naše rty.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 JaeRa JaeRa | Web | 20. prosince 2016 v 22:53 | Reagovat

Awww... so cute!
Chtela bych byt na Bambamove miste ♥♡

2 Linnie Linnie | Web | 21. prosince 2016 v 12:41 | Reagovat

Ani se ti nedivím, že z toho umíráš. Kájuš... To je dokonalost sama <3 (Připomíná mi to mě s "Myšákem", až na ten konec... Ale ten začátek fakt sedí. XD)

3 Hatachi Hatachi | Web | 21. prosince 2016 v 21:36 | Reagovat

To bylo moc krásný. Jo...hodně se mi to líbilo. Doufam, že Kájuš ještě napíše další takové skvosty...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama