Bubble || BTS

11. prosince 2016 v 6:00 | Karis |  oneshots
Hello!
Depka je svině, co si budeme povídat.
Tahle povídka bude mít něco jako pokračování... takové... hodně volné. S jiným názvem.
Pak Vás upozorním (:
Snad se bude líbit? Heh?
Psala jsem to v buse a část ve škole, tak... eh.
I´m gonna smile even though I´m hurt as hell.
Bye.

Omlouvám se za chybky^^
A pokud někdo chcete vysvětlit tenhle cover... Tak usmívající se Tae je tam protože přetvářka. I když je uvnitř zničený, pořád se usmívá. Hoseok tam má takový neutrální pohled, jakožto neutrální postava a to temno na pravé části...
Každý život má své temné a světlé stránky. (Kontrast mezi levou a pravou částí obrázku.)

* * *
Seděl sám. Pohledem zabloudil ke skupince, která se vesele bavila. Bylo mu z nich špatně. Jeho vnitřek se svíral pod nepříjemným tlakem. Nedokázal si to vysvětlit.
Nedokázal se s někým začít bavit. I když to údajně byli jeho kamarádi, nedokázal za nimi jít. Cítil se tak odlišný. Zavřený ve své vlastní bublině, do které se nikdo nedostal.
Už kolikrát se snažil se z ní dostat, ale vždycky ho něco neznámého vtáhlo zpátky. Nebylo možné, aby se odtamtud dostal.
"Tae?" ozvalo se za jeho zády."
"Mhm?" ani se neotočil.
"V pohodě?" otázal se jeho starší kamarád.
"Jo," zalhal, ale zdálo se, že tomu starší chlapec, Hoseok se jmenoval, uvěřil.
Celý jeho život byl zvláštní. S Hoseokem se nikdy nijak moc nebavil, ale i přesto za ním starší pořád chodil a ptal se ho na jednoduché věci. Občas to bylo jen obyčejné ahoj, ale i tak to Taehyungovi dokázalo neuvěřitelně zvednout náladu.
Hoseok se na něj ještě chvíli díval, ale pak se otočil a odešel. Taehyung si lehce oddychl, ale jeho srdce nepřestávalo zběsile bušit. Nechápal se.
Snažil se zhluboka dýchat a opravdu to pomáhalo, během chvíle to opravdu přestalo a on se mohl znovu soustředit na sešit s zápisky.
Netrvalo to dlouho a zazvonilo na hodinu. Zavřel oči a potlačil povzdych. Nestihl si tu látku dočíst.
Ke zkoušení šel jeden jeho spolužák, kterého neznal. Tedy…věděl, že s ním chodí do třídy, ale nepamatoval si, že by se s ním někdy bavil.
Ne, že by se někdy s někým ze třídy bavil. Teď samozřejmě nepočítal Jimina a Yoongiho, kteří se s ním bavili. A pak samozřejmě nepočítal Hoseoka, který za ním pravidelně chodil.
Najednou se mu chtělo zvracet ze sebe samotného. Úzkost ho zevnitř sevřela tak silně, že měl problém, aby se nadechl. Nepříjemný tlak tam uvnitř způsobil, že se přihlásil a zeptal se, zda-li může na záchod. Učitelka měla problém, aby mu rozuměla. Nejen, že chlapec mumlal tak potichu, aby na sebe neupoutal přebytečnou pozornost, ale on i chraptěl skrz ten nepříjemný tlak tam uvnitř a i jemu samotnému se mluvilo velmi obtížně.
Hned, jak dostal svolení k tomu, aby odešel, se rychle zvedl a i s bílou krabičkou, ve které zachrastili léky se zvedl a rychle zmizel na záchody, které naštěstí byly jen pár metrů od učebny, ve které měl hodinu biologie.
Zavřel za sebou dveře a rukama se opřel o umyvadlo, načež se silně rozkašlal. Z očí mu tekly slzy, jak nemohl dýchat. Třesoucí rukou otevřel krabičku a vzal si jeden prášek, hodil si ho do pusy a rychle spolknul.
Ještě chvíli kuckal, ale po chvíli se to úplně uklidnilo. Pořád měl problém s nádechem, dýchalo se mu těžko, ale prášky mu pomalu zabíraly. Unaveně sebou praštil o zem a zády se opřel o chladnou stěnu. Zaklonil hlavu a tiše vydýchával. Z očí mu tekly slzy. Nezvládal to. Úzkost byla svině a tyhle záchvaty, které přišly jen tak, z ničeho nic, byly ještě horší.
"Tae?" Hoseokova hlava nakoukla na záchodky. "Jsi v pořádku?"
Učitelka ho za ním poslala, protože už se dlouho nevracel.
Mladší chlapec mu neodpověděl. Nevnímal ho. Tedy…slyšel ho mluvit, ale nějak mu nedocházel význam jeho slov. Neměl sílu ho vnímat. Jediné, co chtěl, aby mluvil dál… z nějakého důvodu ho to značně uklidňovalo a cítil, jak tlak v jeho hrudi pomalu odchází.
"Učitelka mě za tebou poslala, protože jsi dlouho nešel," zamumlal Hoseok a vstoupil do místnosti.
Taehyung mu opět neodpověděl, jen zavřel oči a slabě vydechl. Hruď se mu zdvihala v nepravidelných intervalech, jako kdyby právě doběhl maraton.
Na zemi ležely rozsypané prášky. Taehyung je musel rozsypat, jak se mu třásly ruce. Ani si toho nevšiml.
Hoseok si dřepl a zadíval se na krabičku. Clomipramin… ten název mu něco říkal.
Nahlas však neřekl nic a v hlavě si udělal poznámku, že se doma podívá na to, co to je za léky.
"Je ti dobře?" zeptal se a začal prášky vracet do krabičky.
"Jen se mi motá hlava… něco říkej, prosím," zasípal Taehyung, oči stále zavřené.
Hoseok pochopil. Vzpomněl si na svou sestru, která byla jen o pár let starší jak on. Dříve trpěla na silné deprese a právě jí dělalo dobře, když jste na ní mluvili. Mohl by Taehyung mít podobné věci?
Pozorně si prohlédl chlapcova zápěstí a předloktí. Normálně nosil trička s krátkým rukávem a blbej nebyl, takže kdyby se řezal, asi by nosil trika s dlouhým rukávem.
"Včera, jak jsi nebyl na literatuře, tak jsme rozebírali Chrám Matky boží v Paříži. Prej je od toho natočenej film, tak se můžeme někdy domluvit a kouknout se na něj. Možná si to zapamatujeme lépe, než kdybychom to četli. Nevím jak ty, ale filmy se mi pamatují lépe jak knihy. Je to vlastně o tom, že holka, cikánka tancuje před kostelem? Myslím, že to byl nějakej kostel, chrám… prostě víš co, byl tam takovej kněz a ta cikánka se mu líbila. A…"
Hoseok mluvil a mluvil. Vlastně mu bylo jedno, že kecal úplný sračky. Důležité bylo to, že se Taehyungova hruď zvedala již v pravidelných intervalech.
"Děkuju," zachraptěl mladší a konečně otevřel oči.
Hoseok se na něj jen pousmál a podal mu krabičku s léky.
"Prosím… nikomu o tom neříkej," poprosil ho Taehyung a namáhavě se zvedl na nohy.
"Nebudu… nechceš hodit domů?" navrhl mu Hoseok.
"To je dobrý, jsem v pohodě," usmál se na něj Taehyung, krabičku schoval do kapsy a otočil se na Hoseoka. "Jdem?"
Starší chlapec přikývl a společně se vydali do třídy, kde měli momentálně angličtinu.
A v tu chvíli to Hoseokovi došlo. Clomipramin brala jeho sestra. Byly to antidepresiva.

Netušil proč, ale najednou zatoužil vědět o druhém chlapci víc. No, na nic se neptal… Však se to jednoho dne dozví.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Linnie Linnie | Web | 11. prosince 2016 v 11:23 | Reagovat

Nemám slov... Brečím jak želva... Ale to je tou přecitlivělostí za včera, nevyspáním a... Však ty víš.

Ale je to úžasný těším se na to pokračování *3*

2 Hatachi Hatachi | Web | 11. prosince 2016 v 13:18 | Reagovat

Bylo to pěkný a pokračování bude jistě zajímavý...

3 Steph Steph | 12. prosince 2016 v 16:59 | Reagovat

Skvělý! *-* těším se na pokračování!

4 MinJoonie MinJoonie | 12. prosince 2016 v 20:53 | Reagovat

HA! MAM TĚ.
No dobře puppy.. Hezké, ale Taeho mi je líto... Grah. Vím jaký to je a teda, nepřeju mu to a vlastně nikomu. Těším se na to pokráčko^^
With love, kitten.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama