Diary || B.A.P.

7. prosince 2016 v 6:00 | Karis |  oneshots
Hello!
Takže bych chtěla oficiálně oznámit, že se vracím z pauzy! Tedy... doufám. Ještě pořád nejsem úplně v pořádku, ale myslím, že se to brzy srovná:)
A protože mám dneska narozeniny, rozhodla jsem se, že od dnešního dne se tady každý den objeví jedna jednorázovka (pokud to budu stíhat:D) Bude to na různé skupiny, protože každý píše na BTS a už mě to... unavuje. Well, samozřejmě se tady BTS objeví, ale bude tady i hodně jiných věcí. Začínáme s BAP a ještě budou! Také se můžete těšit na GOT7, Super Junior, Block B, EXO a možná ještě něco vymyslím:D
Protože mi bude 17, tak bude i 17 povídek:D a docela si i myslím, že tohle celé bude stát za to:D
Tak ať se líbí!^^ a jakákoliv odezva mě velice potěší!<3

Omlouvám se za případné chyby, psala jsem to tak v jednu ráno:D

* * *
"Hyung hyung hyung hyung hyung!" zavřeštěl Zelo, když v padl k Youngjaemu do pokoje.
"Co?" otázal se starší a zvedl svůj pohled od obrazovky telefonu.
"Našel jsem deník Daehyuna!" zavýskal nadšeně a zpod trička si vytáhl malý deníček.
"Kdes k tomu přišel?" nechápal Youngjae, ale uvnitř duše umíral touhou si to přečíst.
"Pod postelí," pokrčil rameny Zelo, "je to celkem zajímavé, přečti si to."
Hodil po Zelovi nebezpečný pohled a chtěl namítnout něco o tom, že to sakra není slušné a že by se měl proplížit do pokoje zpátky a ten deník tam vrátit. Nahlas však neřekl nic a než stačil otevřít pusu a říct to, co si myslel, jeho hlava samovolně přikývla.
Zelo vesele odhopkal z pokoje, nejspíš měl již v plánu otravovat někoho jiného a Yongguk, který zrovna procházel kolem se stal jeho novou obětí.
Youngjae potlačil povzdych a otevřel deníček. Daehyun byl na víkend u rodiny, protože mu volala mamka, že zemřela jeho zlatá rybička, která byla ve skutečnosti modrá, ale Daehyun ji pořád oslovoval jako "Zlatka".
Den 1:
Dneska je to vcelku velký den, nemyslíš? Natrvalo jsem do Seoulu a setkal se s lidmi, se kterými budu po dobu několika let bydlet. Yongguk a Himchan jsou fajn, ale jsou starší a jsem před nimi dost nervózní. Junghong je zase o dost mladší, takže tady jsou už jen Youngjae a Jongup. S těmi si také rozumím asi nejlépe, ale… Youngjae mi přijde výjimečný. Možná je to tím, že oba zpíváme vokál, netuším. Ale už teď ho mám rád a doufám, že se trochu sblížíme.
Den 15:
Tréninky jsou vyčerpávající. Zase mě bolí v krku ze zpěvu, jak trénujeme ty hodně vysoké tóny. Youngjaemu to ale strašně jde. Je až neuvěřitelně talentovaný. Hrozně moc ho obdivuji. Tmavé vlasy, které mu každou chvíli neposedně padají do obličeje, tmavé lesklé oči, ve kterých neustále neposedně jiskří, když se Zelem vymýšlí něco, co by mohli provést. Rád ho sleduji, fascinuje mě to. Motivuje mě to. Je úžasný.
Den 48:
Unavený. Tak bych se popsal jedním slovem. Je toho fakt hodně. Děsí mě, že jsem tady jen takovou chvíli a už jsem vyřízený. Kdybych byl sám, asi bych to už vzdal, ale kluci… zvláště pak jeden z nich mě neustále drží na nohou a nutí mě, abych zůstal. Sice to nikdy neřekl a dost možná ani neřekne, ale tak nějak to cítím. Nevyřčené prosby, otázky. A i přesto, že večery u nás jsou klidné a tiché, všichni si rozumíme. Nepotřebujeme slova na vyjádření toho, co cítíme. Je až děsivé, jak moc mi ostatní přirostli za tak krátkou dobu k srdci.
Den 93:
Je to čím dál horší. Nedávám to. Jsem unavený, ale něco uvnitř mě mi říká, že nemůžu. Není to tak, že by mi to někdo zakázal… spíš ta představa, že bych kluky již neviděl mě ničí.
Den 257:
Bylo to strašné. Ještě pořád mám před očima jeho obličej, který byl rudý vztekem. Omlouvám se. Strašně mě to mrzí, ale… nešlo to. Musel jsem to udělat - teda, já nechtěl, ale… ono tak nějak samo. Samo se to stalo. Pořád mám před očima ta hnusná slova, kterými mě obdařil. No dobře, taktéž jsem nebyl zrovna příjemný, ale to, co všechno řekl, říkat nemusel. Bolí to. Tam hluboko uvnitř to bolí. I když bych si to nikdy nepřiznal.
Den 458:
"Jsme silní, zvládneme to."
Jako bych slyšel leaderův hlas.
"Co to děláš?"
"Uhm… holím se?"
"S rukou od krve?"
"Není to tak, jak to vypadá, Youngjae."
"Ne? A co to tedy je?"
Nechtěl jsem, abys to viděl. Myslel jsem, že jsem se zamknul, ale asi jsem to měl ještě předtím zkontrolovat. Všiml jsem si slzy v tvých očích, ale nic jsem neudělal. Jen jsem stál a koukal na tebe.
"Jen jsem se škrábl, když mi ta žiletka spadla..."
"A spadla tak blbě, že máš rozříznuté skoro celé zápěstí?!"
Křičel jsi na mě. Viděl jsem, jak moc jsi byl rozrušený a upřímně, nenáviděl jsem vidět tě takhle.
"Odejdi," šeptal jsem to.
Nedokázal jsem se na tebe podívat a věděl jsem, že tomu tak bude i po následujících několik dní.
Den 3 568:
Nemůžu uvěřit tomu, že to tak strašně letí. Tři a půl tisíce dní? Vážně? Pamatuji si naše první trapné setkání a zdá se mi, jakoby to bylo včera. Už kolikrát jsem to chtěl vzdát, ale vždy… vždy jsi mě zastavil. Ne slovy. Ne činy. Stačil ten tlak v hrudi, když jsem sám odjížděl domů, abych navštívil rodiče. A to jsem věděl, že tě uvidím. Nedokáži si představit tu bolest, kdybych musel odjíždět s vědomím, že už tě neuvidím.
Den 4 173:
Věříš na lásku na první pohled? Protože já ano.
Kolikrát již jsem ti to chtěl říct, ale neudělal jsem tak tomu. Ten strach byl vždy větší, jak mé city. Bojím se odmítnutí? Ano. Bojím se reakce ostatních? Ano. Bojím se-? Ano. Bojím se všeho, co je spojené s tebou. Bojím se, děsí mě to. Je to jako strkat ruku do plamene. Ze začátku se bojíš, pak to krásně hřeje, zapomeneš na vše kolem a nakonec? Nakonec se spálíš. Děkuji, že tě mohu milovat bez tvého vědomí.
Den 7 817:
Ahhhh. Čas letí rychleji, nežli bychom chtěli, že? Je to až smutné, deprimující. Jako celý můj život. Stále nic nevidíš? Snažím se ti dávat tolik náznaků, ale ty je buď naschvál ignoruješ a nebo je doopravdy nevidíš. Proč to děláš? Proč mi neustále ubližuješ?
* * *
"Vypadáš, že jsi nespal, jak to?" prolomil ticho mezi nimi Daehyun, když mu již Youngjaeho pohled byl silně nepříjemný.
Oslovený chlapec jen pokrčil rameny. "Proč jsi mi nic neřekl?"
"Co bych ti měl říkat?" nechápal Daehyun.
Youngjae protočil očima a přisunul se blíž k druhému chlapci. Vzal jeho tváře do svých dlaní a zadíval se mu do očí. Vždy se mu líbily. Topil se v nich. Již od prvního setkání, ale odmítal si to přiznat.
"Young-Youngjae?" zakoktal Daehyun a snažil se vyprostit ze sevření jmenovaného chlapce.
A než se nadál, jejich rty se spojily v dlouhém polibku, na který Daehyun začal po chvíli odpovídat. Už se nebál. Nebál se ničeho. Najednou měl síly a chutě do života na rozdávání. A to vše jen díky jedné osobě.
Díky Yoo Youngjaemu.

Nemuseli nic říkat. Jejich propletené prsty mluvily za vše.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 7. prosince 2016 v 19:08 | Reagovat

To bylo krásný. Dlouho jsem na BAP nic nečetla, ale tohle mě potěšilo...hodně potěšilo.
Děkuju...

2 Karis Karis | Web | 11. prosince 2016 v 13:38 | Reagovat

[1]: jsem ráda, ze jsem ti udelala radost! Já právě na ne necetla uz veky!:D i kdyz mam hodne povídek ulozenych a cekam, az budu mít volno, abych si je mohla precist:D
Moc dekuju ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama