Irresponsible || B.A.P.

30. prosince 2016 v 18:34 | Karis |  oneshots
Hello!
Dnešní povídkou bych chtěla ukončit takových těch 17 povídek. (I když jich je ve výsledku méně.) (Ale já fakt nestíhám.) (A tahle je dlouhá, plus máte Palace.)
Tuhle povídku jsem psala skoro týden. Jaksi jsem začala psát a myslím, že by byla lepší v chapteru, ale nahh... takhle mi to přijde celkem dobrý:D
Měla jsem s ní ale hrozný problémy:D
Taky jsem se teď dozvěděla, že v pondělí jdu k doktorce a blah blah. V úterý nebo ve čtvrtek se asi nejspíš půjdu podívat na trénik Taekwonda a docela myslím, že začnu i chodit na tréninky. (Mám hroznou chuť něco dělat, lol.)
Taky jste si možná všimli, že máme nového admina! Let´s show her lots of lovee~
Anyways. Dneska jsem tady proto, že má Kim Taehyung narozeniny a skrz to, že to je můj UB a celkově láska mého života, neodpustím si tyhle klasický kecy.
So... Zlato, (i když si to nikdy nepřečteš) všechno nejlepší. Hodně zdraví, štěstí, úspěchů. Krásných smutů s Hobim. A hodně lásky. We are always here for you! BTS Fighting! <3
Taktéž bych chtěla strašně moc poděkovat za 32 000 návštěv! o,o Jste neuvěřitelní! Nikdy bych nečekala, že sem vleze tolik lidí. Jste dokonalí! We love you! <3

Pardon za chyby^^


Bang Yongguk. Mladý, velice pohledný a hlavně pěkně zazobaný, třiadvacetiletý mladík. To, že to vlastně ani nebyly jeho peníze, nikoho nezajímalo. Většinu zajímal obsah jeho peněženky, ale jak se to tam dostalo, to už nikoho.
Jak jsem již řekla, jeho peníze to nebyly a tudíž Vám asi došlo, že byly jeho rodičů, převážně jeho otce. Yonggukův otec vlastnil jednu menší firmu, která se za posledních pár let rozrostla. A vzhledem k tomu, že měl dostatek peněz, řekl si: "Proč trochu neinvestovat?"
Postupem času skoupil několik větších firem a několik nákupních středisek v Seoulu. A doufal, že pokud obchody půjdou dobře, mohlo by se jeho vlastnictví ještě o něco málo rozrůst.
Yongguk hned po tom, co dokončil školu se zaměřením na finance. (On to rozhodně studovat nechtěl, ale jeho otec ano. A pokud nebude dělat to, co jeho tatínek chce, nebudou ani peníze, které by mohl jen tak rozhazovat v těch nejluxusnějších barech.) Sám ani přesně nevěděl přesný obor, ale nikdy to nijak zvlášť neřešil.
Výšku jakžtakž prolezl a teď měl volno. Práci neměl, i když tátovi slíbil, že půjde pracovat do jeho firmy. Rozhodl se, že si po těch letech nekonečného studia zaslouží rok pauzy. Z roku se staly dva, později tři a teď, v lednu, už to budou čtyři roky.
***
Začouzený bar, lákavá vůně alkoholu a hlasitá hudba, ze které Vás brzy rozbolí hlava. Dívky v minisukních a vršcích, které měly větší výstřih než bylo zapotřebí a velkou část těla odhalenou.
Yongguk seděl na barové stoličce a obdivoval všechny ty krásné ženy, ale i muže. (Byl přitahován obojím pohlavím a nijak zvlášť se tím netajil.) V ruce držel sklenku s irskou whisky a na tváři si mu pohrával svůdný úsměv.
"Pan Bang Yongguk?" ozvalo se za ním.
Otočil se a podíval se na muže s ostrými rysy. Na sobě měl černý oblek a v ruce nějakou kabelu, nejspíš s notebookem. Vypadal, jako kdyby byl nějaký advokát nebo něco. Na nose měl naražené brýle, které mu dodávaly ještě přísnější vzhled.
"Ano," odpověděl, možná trochu nejistě.
"Můžete jít prosím se mnou? Rád bych s Vámi něco probral ve své kanceláři," pokračoval muž a jeho kamenná tvář se vůbec nezměnila.
"Ale zajisté," zazubil se Yongguk.
Ten muž nebyl ošklivý. A všichni vědí, že co se stane v kanceláři, taky zůstane v kanceláři. Sice ho trochu překvapilo, že si o to muž takhle přišel říct, ale nemohl říct, že by mu to nějak vadilo. Měl rád dominantní typy.
Z kapsy u kalhot vytáhl bankovku a podal ji barmanovi se slovy: "Zbytek si nechte."
Barman slušně poděkoval a bankovku schoval.
"Můžeme jít?"
Muž v obleku přikývl a zamířil k východu. Yongguk následoval v jeho těsné blízkosti, na tváři mu hrál spokojený úsměv. Dneska to šlo mnohem rychleji, než obvykle.
Obvykle totiž nejprve obhlížel terén a vybíral tu (nebo toho), který se mu líbil nejvíce. Poté ho pozval na pití, trošku ho nalil, tancovali, smáli se… a poté už jeli k Yonggukovi domů nebo si zaskočili na záchodky.
"Tady, posaďte se," kývl na zadní sedačky černého auta a sám se posadil na místo spolujezdce.
"Dobrý večer," pozdravil Yongguk řidiče a udělal přesně tak, jak mu bylo řečeno.
Začínal se ho zmocňovat zvláštní pocit, který nedokázal popsat. Byl pro něj nový, neznal ho.
"Jsme tu," oznámil muž v obleku a vystoupil z auta.
Yongguk ho opět následoval a zamžoural směrem k budově. Tady to znal… tady sídlila firma jeho táty. Nebo se pletl?
Šli mlčky a výtahem vyjeli až do třicátého patra. Nikde nikdo nebyl, jen na recepci seděla žena, která je pozdravila. Nic si nezapisovala. Na nic se neptala.
Muž otevřel dveře jedné kanceláře a rozsvítil světla. Pokynul Yonggukovi, aby vešel dovnitř.
"Posaďte se," řekl přísně a sám se posadil na druhou stranu stolu.
Z brašny vytáhl několik papírů a zapnul počítač. Tohle rozhodně nebylo to, co si Yongguk představoval, že budou dělat.
"Proč jsem tady? A kdo vlastně jste?" vypadlo z něj nakonec.
"Mé jméno je Kim Himchan," odpověděl po chvíli ticha mladík, "jsem sekretář vaše otce."
"A proč tady jsem?"
"Protože Váš otec včera večer zemřel na srdeční infarkt," řekl muž.
"A to mi to jako říkáte až teď?!" vykřikl Yongguk naštvaně a praštil pěstí do stolu.
Prudce se zvedl ze židle, až se převrhla a začal chodit po místnosti.
"Kdy jste mi to jako chtěli říct?!" křikl znovu.
"Snažili jsme se Vás kontaktovat, pane. Volali jsme Vám, psali SMS zprávy a emaily. Nikdo nám na ně neodpověděl a hovory padaly do hlasové schránky. Již od jeho převozu do nemocnice. To bylo před týdnem," zavrčel chladně Himchan, avšak ovládal se více, jak Yongguk.
Yonggukovi klesla čelist, když vytáhl svůj mobil a zjistil, že tam má opravdu nespočet SMS zpráv a zmeškaných hovorů.
"Já…" začal, ale nevěděl jak pokračovat.
"Váš otec si přál, abyste po něm vzal firmu. Samozřejmě Vám se vším pomůžu, protože už jste tady měl být tři roky, ale Vy jste se na to, s prominutím, vysral a užíval si. Je Vám doufám jasné, že tohle všechno končí a Vy nyní začnete makat," pokračoval Himchan tvrdě.
"Jste dost přísný."
"Řekněme, že Vás nemám zrovna v oblibě," odpověděl Himchan.
Jeho pohled byl stále klidný a chladný.
"Tady máte papíry, které si do zítra prostudujete a zítra se sejdeme tady, vše Vám ukážu a začnu Vás zaučovat," podal mu několik folií s papíry.
Yonggukovi ztuhla čelist. To má jako všechno přečíst? Vždyť nad tím bude sedět celou noc!
"V kolik hodin?"
"V devět ráno, přesně v této kanceláři. Nenechte mě čekat, pane Bang," kývl na něj Himchan. "Hlavně prosím kontrolujte email několikrát denně a na vše mi odpovězte, abych věděl, že o tom víte. Všechny vaše schůzky budu mít na starosti já, ale to si vše povíme zítra. Dnes je již pozdě. Máte se jak dostat domů?"
Yongguk se zadíval na hodiny, které visely na zdi. Půl třetí ráno.
"Vezmu si taxíka," zvedl se Yongguk ze židle. "Tak zítra."
Rozloučili se a každý se vydal svou cestou. Yongguk v ruce držel papíry a projížděl všechny ty zprávy, kde mu Himchan psal, aby se dostavil do nemocnice. Sralo ho, že nemohl tátu ještě jednou, naposledy, vidět.
Na jednu stranu Himchana fakt neměl rád, protože byl až nepříjemně hrubý, ale na druhou stranu mu by vděčný, že pro něj dneska přišel a že neprošvihl pohřeb.
Nadiktoval řidiči svou adresu a pustil se do čtení papírů. Nějaké věci mu něco říkaly, věděl, že si to bude muset najít v poznámkách a trochu osvěžit.
Bylo tam však hodně věcí, o kterých v životě neslyšel. Ty si doma označil zvýrazňovačem a nastavil si budíka na osm ráno.
Sice se moc nevyspí, ale lepší než nic. Ve výsledku to měl spánek na tři hodiny.
***
"Jdete pozdě, pane Bang," přivítal ho chladně Himchan.
"Je to jen deset minut," snažil se bránit Yongguk.
Yongguk na sobě měl černý oblek. Cítil, že musí být oblečen formálně. Hodně času strávil v koupelně a následovalo vybírání auta. I přesto, že Yongguk žil ve vile, neměl žádné služebné. Jednou týdně se tam stavila jeho sousedka, která vše uklidila, ale to bylo vše. On převážně stejně nebyl doma. A po dnešním ránu věděl, že se musí stavit někde v obchodě, aby dokoupil košile, kravaty a obleky, protože jaksi zjistil, že má doma jen jeden. (Měl jich více, ale tamty byly už starší a moc se nedaly nosit do vybrané společnosti. A nebo mu byly malé, protože to měl ještě z let, kdy studoval.)
"Ať už se to neopakuje," zpražil ho pohledem Himchan a zvedl se ze židle. "Prošel jste si ty papíry?"
"Jo, prošel… a je tady pár věcí, kterým nerozumím."
"Ukažte," natáhl k němu ruku Himchan a papíry si převzal.
"Dávejte pozor a piště si poznámky, nebudu se opakovat," řekl přísně a Yongguk jen přikývl.
I když brzy bude Himchanův nadřízený, cítil k druhému respekt. A to hodně velký.
Vzal si sešit a tužku a začal si zapisovat vše, co mu Himchan řekl.
***
"Pojďte za mnou," nakázal Himchan asi po dvou hodinách vysvětlování.
Yongguk přikývl a zvedl se.
"Ukážu Vám to tady a něco málo k tomu řeknu," vzal si svůj mobil a jinak vše ostatní nechal v kanceláři.
"Máte štěstí, že Váš otec najal hodně lidí, kteří se starají o chod firmy. Na Vás tedy je pouze to, že budete chodit na různé schůze, podepisovat smlouvy, podepisovat výplaty, taktéž najímat nové lidi. Není to nic těžkého, ale musíte u toho přemýšlet. Taktéž toto není jediné místo, kde budete fungovat. Automaticky na Vás přešlo vše, co Váš otec vlastnil. Znamená to tedy, že budete absolvovat hodně služebních cest, na kterých Vás někdy budu doprovázet - záleží na důležitosti schůzky."
Yongguk na tváři vykouzlil slabý úsměv. Tohle bude nejhorší období mého života, pomyslel si a s otráveným protočením očí následoval Himchana.
***
"Máš ty papíry?" zvolal Yongguk do chodby a v rukou nervózně sevřel opasek od svých kalhot.
"Do prdele, dojdi si pro ně!" zakřičel na něj stejně hlasitě Himchan a pod náporem stresu si rozcuchal svůj účes.
Yongguk naštvaně zavrčel a spěchal do archivu, kde začal hledat určité papíry. Dneska je čekalo jedno důležité setkání a museli ještě vypočítat tržby za minulý rok. K jejich smůle si teprve teď uvědomili, že zapomněli na březen.
"Na všechno máš lidi, všechno za tebe udělají, ty jen všechno podepíšeš, všude jako kretén pojedeš a navíc si ve výsledku všechno budeš muset udělat sám, protože na tebe všichni serou a pak seš i ty ten špatnej, protože, aghh tady to je," mumlal si pro sebe a z horní poličky vytáhl svazek dokumentů.
Vrátil se do své kanceláře, kde si vše rychle zapsal a přepočítal. Měl toho všeho tak akorát dost. Jako, chápal, že je toho hodně a že se nějaká ta chyba sem tam vloudí, ale tohle už přesahovalo všechny hranice. Himchan byl takový idiot. Kdyby ho alespoň poslouchal! Ne, on ho prostě poslal do prdele.
***
"Kam jdeš?" zamručel Yongguk směrem k Himchanovi, který zrovna prošel kolem jeho kanceláře.
Byl už oblečený a Yongguk věděl, že jde domů.
"Domů, už dvě hodiny přesahuju," odsekl mu Himchan a poupravil si tašku, kterou měl přes rameno.
"Dones mi ještě kafe," řekl Yongguk a dál se věnoval papírům, které měl před sebou.
Bylo hezké, že Himchan už dvě hodiny přesahoval, ale Yongguk od té doby, co sem nastoupil, nedělal nic jiného. V práci býval tak do jedné ráno a ještě doma dodělával různé papírování. Prostě a jednoduše, cítil se jako otrok.
Už kolikrát měl chuť se na to všechno vysrat, ale touha nezklamat tátu byla až moc silná.
"Co prosím?" odfrkl si Himchan a dal si ruku v bok.
"Kafe, jako vždycky s mlíkem a jedním cukrem," odpověděl Yongguk a ani nezvedl pohled od obrazovky počítače.
"Ach bože," zavrčel Himchan a hodil tašku na zem.
Otočil se a zamířil do kuchyňky, ve které dal postavit na kafe. Věděl, že toho má Yongguk hodně. Věděl, že chodí domů jako poslední. Ale sakra to kafe si taky mohl udělat sám.
Vzal hrníček do ruky a zamířil za ním.
"Dobrou," rozloučil se nasupeně a odešel.
Yongguk se jen zašklebil a pokračoval v práci.
***
"Dones to sem," řekl Himchan a Yongguk udělal tak, jak mu bylo řečeno.
Položil papíry na stůl a otočil se k odchodu.
"Ty… hele?" zkusil to Himchan.
"Mhmm?" otočil se k němu Yongguk a narval ruce do kapes.
"Co zajít na večeři?" zamumlal Himchan. "Jakože… ne pracovně, víš jak."
Yongguk se tiše zasmál. Skoro rok čekal na to, než se starší rozhoupe a někam ho pozve.
"Tak v sedm u mého auta," mrkl na něj Yongguk a zanechal Himchana samotného s ruměncem ve tváři.
Tak nějak tušil, že tohle nebude jejich poslední společná, nepracovní večeře. Tak nějak tušil, že by se dneska večer mohlo stát něco zajímavého.
Tak nějak věřil, že dnešní noc bude něčím výjimečná.

A nepletl se.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 30. prosince 2016 v 19:24 | Reagovat

Jujky... tak jako, já tu sedím napnutá jak tátovy gaťky a ty mi to takhle zkrouhneš? Toto se nedělá :(
Chcu víc BangHim!
Ale jinak se mi to líbilo <3 miluju BangHim <3

2 Hatachi Hatachi | Web | 30. prosince 2016 v 21:02 | Reagovat

Áááách...rozplývam se tady jako ten debil a na konci taková ledová sprcha. Víš jaký to byl šok, že to nepokračuje? Zrovna na BangHim? Na moje milovaný Bang Him? A jako...teda...no představuju si co bylo dál...v noci...a doufam, že byly přepsány dějiny a sladký Gukie byl to nejsladší uke!!!
Moc ti děkuju za tuhle moc pěknou povídku...

3 Karis Karis | E-mail | Web | 2. ledna 2017 v 19:39 | Reagovat

[1]: PROMIN PROMIN POMIN:D
Děkuju moc<3

[2]: Omlouvám se^^ :DD

Děkuji moc<3

Protože Vás mám obě moc ráda a protože BangHim taky zbožňuju, tak pokud budu mít nějaký volný čas, napsala bych Vám nějaké menší pokračování, hehe^^:D ALE NIC NESLIBUJU!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama