Velikánský návrat alá Karis se přepila zeleného čajíčku

2. prosince 2016 v 22:24 | Karis |  It´s time for...my blah blah
Hello!
Takže takže... začneme, okay?:D
Chtěla bych Vám oficiálně oznámit, že jsem se vrátila. Upřímně, pauza mi opravdu prospěla, protože jsem se nemusela starat o to, co se děje tady.
Upřímně... ani jsem na ten blog nelezla, hah. Prostě na to nebyl čas a ani nálada.
Pro ty odvážné, kteří se rozhodnou pokračovat ve čtení dál, hodně štěstí!
Bude tu jen menší shrnutí mého naprosto nudného života a blah blah, možná něco důležitého, co během mého blábolání a kňourání o tom, jak je život nefér vyplodím:D

Jak jsem si dala pauzu, myslela jsem, že se všechno zlepší, ale opak byl pravdou. Začala se srát jedna věc po druhé, což je vcelku vtipný, vzhledem k tomu, že jsem si myslela, že víc to už dosrat nejde.
Ale bohužel, šlo.
  • Začalo tím, že jsme každý den psali nějaký test. Jeden, nebo dva denně, na tom nezáleželo. Každý den jsem spala tak 4 hodiny a písemky stejně posrala. Okay, byli jedničky, dvojky, ale i trojky a čtyřky. Občas to vypadalo, že se teda učím, ale já jen četla dané zápisy a nevnímala. Jakože jsem byla tak psychicky i fyzicky vyčerpaná, že se to nedalo xD
  • Ano, psala jsem. Většinou, když jsem měla čas o přestávkách nebo tak. Ale... nikdy z toho nic moc nebylo. Mám pro Vás připravenou jednu chapter povídku, kterou jsem jaksi psala a zbývá mi u ní poslední díl.
  • Taktéž Vás čeká maraton 17 povídek. Všechny nebudou úplně moje, pomáhá mi s nimi kamarádka (ten Satan, se kterým sedím:D) a musím říct, že ani nevím, jestli to všechno sakra stihnu, ale makám, co jen to jde!
Co se přímo mě osobně týče, prošla jsem si hodně... hodně divným týdnem. Jak jsem se již zmínila, že jsem spala cca 4 hodiny, tak jsem se i během nich několikrát vzbudila. Nebylo to úplně každý den, ale dost často na to, aby mi to trochu dělalo starosti. Ani si nepamatuji, že by se mi něco zdálo, ale takový ten nepříjemný pocit strachu mi nedovolil znovu usnout. Samozřejmě, že jsem pak zase usnula, ale vždy to zabralo minimálně půlhodiny, abych se nějakým způsobem donutila ke spánku.
  • Ten nepříjemný pocit strachu mě pronásledoval skoro na každém kroku. Nejhorší to bylo vždy, když jsem procházela bránou školy. Nevím, jestli to mělo něco znamenat nebo ne, ale jakmile jsem byla ve třídě mezi lidmi, ten strach šel tak nějak stranou a vrátil se tehdy, když jsem byla sama. Tedy většinou o hodinovce, pak když přišli lidé, zase se schoval někam za roh a vyčkával na okamžik, kdy budu zase sama.
Není to tak dávno, co jsem říkala že mám takový ten pocit, že mě všichni opouští. A ano, mám ho pořád a vím,že to je mnou. Je to tak a nikdo mi to nevymluví. Tohle je věc, kterou si budu možná až do konce života pamatovat a nikdy mě nepřestane pronásledovat. Ale i tak se tu najde několik málo lidí, kteří mě neustále drží nad hladinou a já se díky nim cítím milována. Cítím se, jakože někam patřím. A stačí k tomu jen to, že se na mě podívají, nebo napíší, protože se s nimi nemůžu vidět. Vlastně... je to jen pět blbých lidí, kteří mě ještě úplně neopustili, ale mám strach, že to brzy budou už jen čtyři, protože tak nějak cítím, že už to s tou jednou není ono.

  • Co mě zasáhlo asi nejvíc? Hah, to je velice jednoduché. Znáte takové to, když si pročítáte staré zprávy a ta jedna daná osůbka Vám pak napíše: "I miss you." Tak jí odpovíte, že vy taky a k tomu připíšete: "I feel like I am losing you." a odpovědí vám je to, že ona to tak cítí taky a že: "I want US back to what we used to be." A když tak nějak projevíte snahu o napravení... nejde to? Ani vám samotným? Znáte ten pocit? Chcete jí napsat, ale... nedokážete to? Myslím, že se k tomu hodí tato písnička, kterou jen tak mimochodem poslouchám čím dál častěji.


  • Pak tu mám jeden hodně velký problém. Nebo takhle... co byste si mysleli o tom, kdyby Vám váš kamarád už skoro dva týdny neodpovídal a cca měsíc předtím jste se bavili o tom, jak je bez motivace a že ani neví,proč žije? Smazal si FB, na Kakao Talku mi neodpovídá, na Snapu taky nic, na Insta už vůbec ne a upřímně... nevím co dělat. Two years of relationship and now, you are leaving me without saying goodbye? What kind of friend would do that? Wait... every friend of mine. Yeah. Sorry.
Prostě a jednoduše, tak nějak myslím, že tohle bylo velkou příčinou toho strachu a já stále čekám, že se mi ozve. Sice se mi vnitřek se mi svírá strachem, protože jsem mu řekla dost hnusných věcí, i když on mě taky, ale to teď není důležité a je to dost dětinské, že jsem si to nedokázala odpusit, ale nevermind. A prostě...ten pocit, že by si mohl něco udělat (ne kvůli mě, ale kvůli tomu, jak nemotivovaný je; my dva mezi sebou žádný ´milostný´vztah neměli, pokud nepočítám občasný sexting tak z prdele, který stejně skončil tím, že nám oběma bylo trapně a tlemili jsme se jeden druhému za to, co řekl xD) a asi prostě chápete jak se cítím? Nebo taky možná ne... No, nevadí. Jde tady hlavně o to, že mi chybí. Chybí mi to, jak mě urážel, ale vzápětí mi říkal, jak jsem krásná a úžasná. Jak mě spammoval a vymýšlel nové přezdívky, když věděl, že tam nejsem a nepřeruším ty jeho spamy. Jak jsme pomlouvali každého, kdo mi kdy ublížil. Chybí mi i to, jak mi nikdy nechtěk o sobě nic moc říct a já to z něj dostávala a on zodpověděl vždy jen část otázky a zbytku se prostě vyhnul. Prostě mi chybí ten kontakt. A i když jsme se nikdy v životě neviděli, neslyšela jsem jeho hlas, nic... pořád mi až neuvěřitelně moc přirostl k srdci, které si vám tu teď vylévám a stejně to nepomáhá, protože mi po napsání tohoto všeho tečou slzy po tváři a jsem ještě zoufalejší, než-li jsem byla.
Bojuji sama se sebou, ale pokud Vás to zajímá, zrovna v tuto chvíli se mi daří vyhrávat. Jsem na sebe hrdá? To úplně nevím. Ale myslím, že když mi bude 17, tak...bych se sebou měla něco dělat, ne?

  • A pak tu máme Vánoce! Pokud by měl někdo nějaké tipy na dárky, určitě mi dejte vědět, protože já vůbec nevím, lolol.

A myslím, že to tady ukončím, protože mám trošku mental breakdown, kterému jsem se chtěla vyhnout, ale... boha, nejsem úplně ve své kůži a asi víte... teda, nevíte, jak se cítím, ale prostě...ah.

Hezký večer přeji!
  • A pro ty statečné, kteří to dočetli až sem, tak pěkně hlásím, že povídky začnou vycházet od 7. prosince... tedy v den mých narozenin^^
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 3. prosince 2016 v 19:54 | Reagovat

Tak jsem to přelouskala až do konce a nejsi jediná, kdo měl na hovno listopad. Přišli jsme o rodinného příslušníka a můžu tě říct, že to bolí. Hodně moc to bolí a nevim, jestli to vůbec někdy přejde...
A ty anglický věty mě štvou, protože jim vůbec nerozumim a překládat si je nebudu, na to z vysoka kašlu. Takže je mi jedno, co znamenají a řešit to nebudu. Přešla jsem to, jakoby tam ani nebyly.
Jinak držim palce, aby se tě chlapec ozval, že je v pořádku. A ty sis mohla oddechnout, že aspoň tohle je v pořádku.
A na tvoje povídky se těšim. Lezla jsem sem obden a koukala, jestli ses už nevrátila. mam z tvého návratu radost, tak snad neztratíš chuť psát dál...

2 Karis Karis | E-mail | Web | 3. prosince 2016 v 21:34 | Reagovat

[1]: Uhmm >,< Upřímnou soustrast!

Tyhle odchody v rodině jsou těžké. Já sama jsem se přes to doteď nepřenesla, i když už to budou cca tři roky (?), nevím přesně. Ale můžu říct, že se to po chvíli zlepší - tedy alespoň v mém případě:)

Promiň... já poslední dobou používám jen angličtinu, takže mám problém vyjádřit něco česky:D Ale snažím se, během psaní povídek se mi to nestává, ale když popisuji city nebo tak nějak... melu anglicky v jednom kuse:D

Jsem ráda, že jsem tě potěšila a doufám, že povídky stihnu dopsat, protože mi jich ještě 14 zbývá... xD

Moc děkuji <3

3 Hatachi Hatachi | Web | 4. prosince 2016 v 15:01 | Reagovat

[2]: Jo tyhle odchody nepřebolí nikdy...
Je to jedno, když je něco anglicky, tak to nečtu...prostě to ignoruju. Ale když se tě líp city vyjadřujou anglicky, tak v tom pokračuj. Hlavní je, že to ze sebe dostaneš ven...
No koukam, že toho máš rozepsáno celkem hodně. Já teď píšu jednu povídku a mam toho plný brýle. Ale fakt se těšim, až začneš zase vydávat. Děkuju...

4 Reita Reita | Web | 4. prosince 2016 v 22:06 | Reagovat

Tak vitaj som rada ze si tu, viem že škola je sviňa ešte si na ňu dobré pamätám XD. Vzťahy su niekedy zložité vieš ale určo sa ti tvoj kamoš ozve možno potrebuje chvíľkové pre seba. Inak sa teším na poviedky ktoré vydas :3  ehmm napíšeš niečo na vkook XD

5 Karis Karis | E-mail | Web | 4. prosince 2016 v 22:30 | Reagovat

[4]: Děkujii^^:D

Ano, škola je peklo... Upřímně se těším, až ji budu mít za sebou:D
Snad ano^^ Nezbývá mi nic jiného než jen čekat.
Ehm... omlouvám se, ale Vkook nesnesu... vadí mi...:D
Ale mám na ně jednu povídku rozepsanou :"D Ale končí to pak Vhope xD Protože jsem potřebovala nějakou svini, která Taehyunga zničí... xD No, šak uvidíš sama, jestli ji dopíšu:D

Děkuji<3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama