Zkažený 1/2 || original

19. března 2017 v 19:35 | Karis |  oneshots
Hello!
Tuhle povídku jsem tenkrát napsala do soutěže a upřímně, tohle je moje oblíbená verze. Ta nejpovedenější, řekla bych.
Učitelka mi řekla, abych ji tak nějak předělala a tak jsem to udělala, musela jsem ji i zkrátit, avšak pak už se mi to nelíbilo.
Heh.
Snad se někomu bude líbit?
Bye!

Bílé, holé stěny bez obrázků. Kovová postel se sněhobílým povlečením. Na oknech mříže. A za oknem? Tam je jen silná betonová zeď, přes kterou se nikdo nedostane.
Na malém kovovém stolku po mé levici leží malá mistička, ve které je několik prášků. Některé mají veselé barvičky, jiné jsou bílé - jako skoro všechno tady.
Zachumlal jsem se více do své peřiny. Za chvíli se tu objeví sestra a donutí mě jít do sprchy. Ostatně, jako každé jiné ráno. Budu muset sníst rohlík a nebo chleba, podle toho, co na mě zbude a pak spolykám tu spoustu prášků.
Modrý, zelený, i ten oranžový se polykají asi nejhůř. Jsou až nelidsky velké a je opravdu umění, když se jimi nezadusíte.
Nemám ani sílu na to, abych je rozpůlil.
Rozhlédl jsem se po pokoji, jako už tolikrát. Všechno působilo tak ledově. Na stěně naproti mé posteli byl světle červený flek. Od krve, hádám. Nejspíš se jim to nepovedlo úplně zakrýt barvou.
Zvedal se mi z toho žaludek. Nesnášel jsem to tu.
A jak jsem se sem vlastně dostal? Odpověď je velice jednoduchá.
Jak řekl můj otec: "Nedokázal se smířit s realitou."
Jistě všichni známe ty příběhy, kdy se hlavní postava odstěhuje ze své rodné země. Poté následuje přestup na jinou školu, šikana, nenávist a pak už jen záleží na autorovi, či autorce, jestli nechá hlavního hrdinu vyhrát a nebo prohrát.
Vždycky jsem takovými příběhy opovrhoval, protože, kdo by řekl, že se to opravdu může stát skutečností?
Kdo by řekl, že je to ještě větší bolest, než-li většina autorů popisuje? Nikdy bych nevěřil, že taková ta vnitřní bolest bude tak silná, že pro vás bolest fyzická bude jako pohlazení. Ne, není to jen pohlazení. Spíš bych to popsal jako objetí od matky, které vám pomůže zapomenout.
Moje jméno je Leo a dneska vám řeknu, jak jsem se vlastně dostal sem, do léčebny.
Všechno to začalo před třemi lety. Vždycky jsem si říkal, že to je jen blbý den…
Tolik jsem se mýlil.
---
Seděli jsme v jedné kavárně a upíjeli každý ze svého šálku. Laura, moje přítelkyně se na mě dívala se zvláštním leskem v očích.
"Co?" prolomil jsem to ticho, které mezi námi panovalo, "jsem někde špinavý?"
Záporně zavrtěla hlavou. I tak jsem si pro jistotu otřel pusu. Její pronikavý pohled mě znervózňoval. Radši jsem zase sklopil pohled ke svému šálku s kávou a doufal, že mi řekne, co se děje.
"Leo," vydechla po chvíli, "teď ti něco řeknu."
"Hm?" zvedl jsem k ní pohled.
Nechápal jsem to. Výročí už jsme měli, kytku jsem jí koupil, čokoládu taky, tak co je za problém? Nemyslím si, že jsem na něco zapomněl. Dokonce jsem ani nic neprovedl. Celý týden jsem se choval jako dokonalý přítel. Staral jsem se o ni, objímal ji. Byl jsem s ní.
Vadilo jí to?
"Tvoji rodiče se rozvedli..." začala.
Neměl jsem nejmenší tušení, kam tím směřuje. Jen jsem pokrčil rameny. Nebyli to přímo moji rodiče. Mamka mi zemřela, když mi byly čtyři a táta si našel novou přítelkyni, ale poslední dobou to mezi nimi neklapalo. Pořád se o něčem dohadovali a co jsem slyšel, tak ona ho i podvedla? A nejen jednou, myslím. Nebylo to tak, že jsem poslouchal někde za dveřmi, ale stěny opravdu zvukotěsné nemáme. A tak se rozvedli.
"A?" zkusil jsem jí napovědět, že opravdu nevím.
"Teď to bude těžké," lezlo to z ní, jak z chlupatý deky.
Zabránil jsem povzdechu, který se dral z mých úst. Začínal jsem tušit, kam asi směřuje, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Nemohla by to se mnou ukončit jen kvůli tomu, že našim ten vztah nevydržel? Nebo snad ano...?
"Neřekli ti to?" pozdvihla jedno obočí.
"Nechceš mi sakra říct, o co tady jde?!" zavrčel jsem naštvaně a potlačil chuť praštit pěstí do stolu.
"Chci se rozejít," vydechla nakonec a sklopila pohled ke stolu, "nezvládám tenhle vztah."
"A co přesně se pro tebe změnilo? Pokud dobře vím, rozvedli se moji rodiče a ne tvoji," řekl jsem tiše.
Snažil jsem se znít klidně, ale vztek mi lomcoval žilami. Nevěřícně jsem ji propaloval pohledem. Pevně jsem zatnul dlaně a snažil se sám sebe uklidnit, že to bude dobré. Věřil jsem, že to je jen nějaký blbý vtip. To jsem ještě měl naději.
"Promiň, už tě nechci. Nemiluji tě," řekla tiše a zvedla se.
"Sbohem," rozloučila se, na stůl položila několik drobných za svou nedopitou kávu a zmizela.
Zmizela navždy. Stejně jako moje mamka.
Zůstal jsem sedět jak opařený. Hluboko v mé mysli jsem se snažil pochopit, co přesně se stalo. Nemiluje mě, problesklo mi hlavou. Milovala mě někdy? Nebo jsem ji prostě jen přestal bavit? Nebyl jsem jí dost dobrý? Co se změnilo?
Naprázdno jsem otevřel pusu a zase ji zavřel. V hlavě jsem měl tolik otázek, ale na žádnou jsem neznal odpověď. Bylo to… zvláštní. Bolestivé.
Jako kdyby mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. Tak proč neumírám?
Z úst jsem vypustil slabý povzdych a promnul si obličej v dlaních. Nebrečel jsem. Ani se mi moc nechtělo brečet. Spíš než smutný, jsem byl překvapený, zmatený a přišlo mi, že se mi rozpadají všechny orgány. Útroby se mi nepříjemně stahovaly a já myslel, že se asi brzy pozvracím.
"Budete si přát ještě něco?" ozvalo se vedle mě.
Svůj pohled jsem přemístil z desky stolu na číšníka, který u mě stál s malým bločkem a trpělivě čekal na odpověď. Chvíli jsem přemýšlel nad významem jeho slov. Pak jsem slabě přikývl.
"Jednu čokoládu se zmrzlinou, prosím," vypadlo ze mě, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel.
Holky ve třídě vždycky říkaly, že ta zmrzlina vždy otupí tu bolest po rozchodu. Tak proč to nezkusit, že?
---
Z kapsy u kalhot jsem vytáhl klíče od domu a rychle odemkl. Z kuchyně se ozýval hlasitý křik.
"Dneska už ne, prosím..." zašeptal jsem a zul se.
Z dveří od kuchyně se vyřítil táta. Vypadal dost vytočeně.
"Leo?" zavolal, nejspíš proto, aby se ujistil, jestli tu opravdu jsem.
"Uhm?" podíval jsem se na něj a na věšák pověsil bundu.
"Seber si jen to nejnutnější, jedeme k babičce. Pro zbytek se vrátíme ráno," kývl na mě.
Mluvil tiše a bylo na něm vidět, jak moc naštvaný je, i když se snažil držet v klidu.
"Co se stalo?" nechápal jsem.
Bylo mi jasné, že mi táta neodpoví. Položit tuhle otázku mělo stejný efekt, jako kdybych si zapálil cigaretu, zatímco bych plaval v nádrži s benzínem. Výbuch. Táta mi věnoval pohled, který jasně říkal, abych se zbytečně neptal na kraviny a radši pohnul zadkem.
"Čekám v autě," pronesl nakonec a s hlasitým bouchnutím dveří zmizel do tmy.
"Mami?" šel jsem za ní do kuchyně.
Tak nějak jsem doufal, že mi alespoň objasní, co se tady stalo. Sice to nebyla moje pravá mamka, ale vždycky na mě byla hodná a hodně mi pomohla. Díky ní jsem se i dal dohromady s Laurou. Vcelku jsem doufal a budu jí moct padnout do náruče a říct jí, co se stalo. Potřeboval jsem její pomoc. Ano, měl jsem tátu, ale přišlo mi… že jí toho můžu říct mnohem víc. Přišlo mi, že ona je schopná mi více porozumět.
"Neříkej mi tak!" obořila se na mě. "Nejsem tvoje máma a ty nejsi můj syn! Už konečně vypadněte! Oba!"
Vykulil jsem oči a dlouho na ní koukal. Cože? Silně jsem se kousl do jazyka, zatímco mi z očí začaly vytékat horké slzy. Proč to říkala? Proč dneska? Několikrát jsem ještě zamrkal a doufal, že to, co řekla vezme zpátky. Jenže to neudělala…
Rukou jsem si nedbale setřel slzy a odešel do pokoje. Ze skříně jsem vytáhl cestovní tašku a naházel do ní obsah své skříně. Samozřejmě, že se to tam všechno nevešlo, takže se sem zítra budeme muset vrátit.
Uvnitř sebe jsem cítil bolest. Bylo to zvláštní, ale na tu hořko-sladkou chuť bolesti jsem si začínal zvykat. Kdo by tenkrát řekl, že bude až návyková?
---
S tátou jsme se odstěhovali. Skoro měsíc jsme byli u babičky a pak táta dostal práci v Chicagu. Prakticky mě tam nic nenutilo zůstávat. Neměl jsem žádného nejlepšího kamaráda, který by mi chyběl, nebo bez kterého bych nemohl žít. Laura to se mnou ukončila a žena, která se dvanáct let nazývala mou matkou, mě již nechtěla vidět, takže mě tam nic nedrželo.
Snažil jsem se na všechny tyhle věci zapomenout, ale nešlo to. V noci jsem se budil s tvářemi mokrými od slz a před očima otřesné obrazy nočních můr. Škola, na kterou jsem nastoupil nebyla úplně pro mě. Byla to elektrotechnická a mě vcelku k ničemu. Vždycky mě to táhlo víc k jazykům, jak k technice. A navíc, tam jsem musel povinně maturovat z fyziky, což nešlo. Fyzika pro mě byla živoucí peklo.
Nastoupil jsem na jazykový gympl. A teprve tam začala to největší peklo. Hodiny fyziky by oproti tomuto byly výhra.
Začal jsem se bavit s Nicol. Byla to menší bruneta s velkýma hnědýma očima, ve kterých po většinu času vesele jiskřilo. Nicol mi přišla odlišná od všech holek tady. Bylo jí všude plno, nic jí neuteklo, ale i přesto, že hodně přitahovala pozornost, mi byla ze všech lidí na škole nejmilejší.
---
Z úst mi uniklo otrávené zabručení, když mi zapípal mobil. Chvíli jsem na něj jen koukal a snažil se dokopat k tomu, abych se pro něj natáhl. Zelené světýlko, které na něm zuřivě blikalo mě nakonec přesvědčilo a já se s menším zaskuhráním zvedl do sedu. Ruku jsem natáhl k nočnímu stolku, vzal mobil a odemkl ho. Někdo mi psal na Facebook.
"Bonnie Smith? Kdo to ksakru je?" pozdvihl jsem obočí a zadíval se na displej telefonu.
Otevřel jsem okénko chatu a cítil zvláštní tlak uvnitř hrudi. Byl jsem nervózní.
"Nech Nicol na pokoji."
"Ona je moje, je ti to jasný?!"
Zakroutil jsem hlavou a zprávu nechal jako zobrazenou. Mobil jsem položil na noční stolek a nejspíš usnul.
Ráno jsem se připravil do školy, tak jako obvykle. Před odchodem jsem se pozdravil s tátou a zadíval se do zrcadla.
"Zase v černém?" zašklebil se táta, když vyšel z koupelny a vázal si kravatu.
"Mhhm," odkýval jsem to a trochu si poupravil hnědé, lehce vlnité vlasy.
Měl jsem na sobě černé, přiléhavé kalhoty s děrami na kolenou a černé tričko s drobným bílým nápisem In Bloom.
Přes tričko jsem přehodil tmavě šedou mikinu s kapucí a sluchátka, která jsem doteď držel v ruce jsem zapojil do telefonu. Nechtělo se mi do školy, ale musel jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama