Zkažený 2/2 || original

19. března 2017 v 19:36 | Karis |  oneshots
Hello!
Protože blog je svině a donutil mě to rozdělit^^

- - -
Domů jsem došel až po osmé hodině večer. Nicol mě přesvědčila, abych s ní šel ještě nakupovat, protože potřebovala nějaké nové šaty. A nakupovat s Nicol je něco… Potřebujete vynikající fyzickou kondici, jinak to neustálé pobíhání z jednoho obchodu do druhého nevydýcháte a poté potřebujete opravdu silnou dávku trpělivosti. A samozřejmě i nějakou tu sílu, abyste jí pomohli s těmi všemi taškami, co nakonec měla.
Zapadl jsem do postele a unaveně vydechl. Jeden z nejtěžších dní v mém životě. Zapípal mi mobil na znamení, že mám novou zprávu. Napsal jsem rychlé bezpečnostní heslo a zakňoural, když mi zase psal ten nebo ta Bonnie Smith.
"Neříkal jsem ti snad, aby ses od Nicol držel dál?!"
"Nemysli si, že jsem vás v tom obchodě neviděl!!"
"Jsme jen kamarádi..." odepsal jsem a čekal na odpověď.
"Lháři."
"Doufám, že víš, že mám něco, co ti zničí život..."
"Jak jistě víš, homosexualita je vcelku tabu..."
"A jistě víš, že u nás na škole je to docela síla..."
"Stejně máš tak ubohej život, že kdybys chcípnul lidi by si toho ani nevšimli."
"Proč to říkáš? A kdo vůbec jsi?" napsal jsem překvapeně.
O co tomu klukovi šlo? Co na mě měl? Nic jsem nechápal. Až když poslal fotku, na které jsem byl já a Derek, můj bývalý spolužák, mi srdce vynechalo několik úderů. Kde ji vzal?!
Tenkrát jsme byli na adaptačním kurzu a hráli jsme flašku. Se svou bývalou třídou jsem si vcelku rozuměl, byli víc přívětivější jak všichni tady dohromady. Teď jsem Nicol nepočítal, protože ona byla vážně sluníčko. No a Derek dostal za úkol dát mi pusu na rty. Bylo to zvláštní, ale… skoro stejné jako s holkou. A kromě toho, byla to hra. Nechal jsem ho, aby mi dal rychlou pusu a ani ve snu by mě nenapadlo, že to někdo vyfotí. Věděl jsem, že jestli se tohle dostane ven, bude zle. Lidi jsou mnohem víc zlí, než-li se jen může zdát.
"LEO, TY JSI GAY??" přišla mi zpráva od Nicol.
"Kdo ti to poslal? A ne, nejsem gay… byl to úkol při flašce..." odpověděl jsem a hlavou se opřel o chladnou stěnu.
"Varoval jsem tě...buzničko."
Chtěl jsem mu na to odpovědět, že když jsem taková buznička, tak proč bych dělal do Nicol, ale nakonec jsem na to nenašel sílu a někde v hloubi duše jsem věděl, že by se to mohlo ještě zhoršit.
Ráno jsem musel do školy. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Buď se tomu postavím teď a nebo nikdy. Se sluchátky v uších jsem došel do školy. V šatně jsem se rychle přezul a zamířil do třídy. Vždycky jsem se smál tomu, jak hlavní hrdina příběhu vždy šel školou a všechny znechucené pohledy se upíraly na něj. Nepříjemné šeptání, které se ozývalo ze všech stran. Teď už jsem věděl, že se tomu nikdy smát nebudu. Po zádech mi běhal nepříjemný mrazík, chloupky na ruce se stavěly s každou urážlivou poznámkou na můj účet a potily se mi dlaně. Nikdy jsem neměl rád přehnanou pozornost a už vůbec ne pozornost tohoto typu. Pevně jsem si skousl jazyk a odešel do třídy, ignorujíc všechny okolo.
"Ahoj Leo," usmála se na mě Nicol, když jsem se posadil do lavice.
"Ty tomu taky věříš?" otočil jsem se na ni.
Neurčitě pokrčila rameny a věnovala mi jeden ze svých zářivých úsměvů: "Nejsem proti homosexualitě."
Slabě jsem přikývl a začal si z batohu vytahovat učení. Než přišla učitelka, seděl jsem se sluchátky v uších a snažil se uklidnit. Bylo to… nepopsatelné. Nikdy bych neřekl, že tohle typické klišé z filmů se fakt může stát.
- - -
Uplynul již měsíc od toho, co se po škole roznesla ta fotka. Lidé se mi však vyhýbali a s Nicol jsem se bavil čím dál méně. Nebyla to její vina. Ona mě brala pořád takového, jakým jsem byl, ale nechtěl jsem, aby se dostala do podobné situace jako já. Stranil jsem se celé škole. Obědy jsem úplně přestal jíst a doma jsem byl neustále zavřený v pokoji. Tátovi jsem nic neřekl, nemohl jsem.
Pořád mi chodily zprávy od Bonnieho. Nevím, kdo se na naší škole jmenoval Bonnie, nikoho jsem tam nepotkal, ale… mohlo to být falešné jméno. Nakonec jsem si ho zablokoval, ale nebylo to nic platné. Ten člověk očividně nebyl líný na to, udělat si nový profil. Nebylo cesty, jak se odsud dostat.
Vyhrožování, které ze začátku nebylo tak hrozné, se mnohem zhoršilo. Říkal mi, jak bezcenný jsem a já tomu i věřil. Vlastně to i byla pravda. Táta se o mě přestal zajímat, doma skoro nebyl a tak neviděl, že duše jeho syna se pomalu mění na popel. Neviděl, že jeho syn ztratil chuť do života. Neviděl, že jeho syn do sebe jen stěží nacpe jeden rohlík denně a že jeho známky z dvojek a jedniček přešly na čtyřky a pětky.
"Leo, můžeš mi říct, co v té škole děláš?" křikl na mě, když se vrátil z rodičovské schůzky.
Jen jsem neurčitě pokrčil rameny.
"Neplatím to vysoký školný jen proto, aby ses tam mohl flákat," složil si ruce na prsou a zadíval se na mě, "očekávám nějaké vysvětlení."
"Jen… je to těžší, než jsem čekal," zalhal jsem.
"Leo, jsou to základní věci… opakování ze základky," zakroutil hlavou, "jestli se do měsíce nedáš do pořádku hledej si novou školu."
S tím se otočil a odešel ven z mého pokoje. Položil jsem se na postel a přemýšlel. Měl bych mu to říct? Možná… že by to bylo lepší. Třeba by mi i pomohl. S touto myšlenkou a tím zbytkem naděje, co ve mně ještě zůstal, jsem se zvedl a šel za ním.
"Tati?" promluvil jsem a jemně si odkašlal, abych nějak přitáhl jeho pozornost.
Odložil notebook a pohledem mě vybídl, abych pokračoval. Mezi prsty jsem nervózně mnul rukávy dlouhé mikiny a jednou rukou jsem se nervózně podrbal na zátylku. Jak začít?
"Nemám na tebe celý den, Leo. Mám tu rozdělanou práci," vytrhl mě svým hlasem z myšlenek.
"Uhm, no jasně… Stalo se ti někdy, že ti někdo napsal… a začal ti vyhrožovat?" začal jsem a jemně si skousl spodní ret.
"Někdo ti vyhrožuje?"
"Dejme tomu. Začalo to… tak před měsícem a přijde mi, že to je čím dál horší. Upřímně… ztratil jsem motivaci i chuť do života," přiznal jsem.
"Chceš mi říct, že kvůli tomuhle máš blbý známky?" nakrčil nos a nadzvihl obočí.
Přikývl jsem se slovy: "Přesně to se ti snažím říct, tati."
"Snažíš se vymluvit na tohle, skrz ty špatný známky? Co to s tebou je, Leo? Nikdy jsi nelhal," zakroutil hlavou, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.
"Jenže já ti nelžu," trošku jsem zvýšil hlas, abych na svá slova dal důraz.
"Leo, přestaň se vymlouvat a nezvyšuj na mě hlas. Za TVOJE špatné známky můžeš jen a pouze TY," řekl rázně a tím mi dal najevo, že tenhle rozhovor považuje za uzavřený.
"Takže kdybych teď šel skočit z mostu, bylo by ti to jedno, co?" procedil jsem mezi zuby a otočil se na patě.
"Leonarde," zavrčel nebezpečně a já věděl, že když mi řekl celým jménem, tak bylo zle.
Zastavil jsem se a podíval se na něj. Nemohl vidět, jak jsem uvnitř zničený. Nemohl vidět, jak moc mě bolí každé jeho slovo… A nebo to možná taky nechtěl vidět…
"Víš moc dobře, že mi to jedno není," začal a postavil se, pomalým krokem přešel ke stolu, odkud vzal šálek s kávou, "jen nemám rád, když se na něco vymlouváš."
"Nic nechápeš..." zašeptal jsem a odešel do svého pokoje.
A i když jsem normálně nebrečel a snažil se všemu čelit, tentokrát jsem to nedokázal. Cítil jsem se natolik slabý, že jsem se tomu nezvládl bránit. Mozek jsem měl úplně zatemněný, jen tři slova mi tam bila jak na poplach. Táta mi nevěří. Táta mi nevěří. Už ani on mi nevěří. A pořád dokola.
Z posledních sil jsem se vyškrábal na nohy a došel do koupelny. Po tvářích mi tekly horké slzy, přes které jsem skoro neviděl. Zamkl jsem za sebou dveře a z toaletní skříňky vytáhl žiletku. Ani jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě… se to stalo.
Z kohoutku jsem pustil proud ledové vody a dlouho na něj jen koukal. Břitvu jsem si přiložil k bledému předloktí a žiletkou zajel do kůže. Z úst mi uniklo bolestné zaskučení, ale krev, která vytékala mě jakýmsi způsobem uklidňovala.
Když krev netekla tak intenzivně, udělal jsem nový řez. Nečekal jsem, že se mi to bude tak líbit. Bylo to zvláštní a částečně to přebíjelo tu bolest, která se zabydlela v mém vnitřku.
Bylo mi jedno, kolik budu mít jizev. Zevnitř jsem byl již úplně zkažený. Neviděl jsem jediný důvod, proč bych nemohl být zkažený i z té vnější stránky. Sám jsem moc dobře věděl, že horší jak uvnitř to již nebude. Byl jsem zrůda.
- - -
Dva roky uplynuly jako voda v řece. Nikdy bych neřekl, že čas může běžet tak rychle. Na škole jsem se nakonec udržel, táta se i začal více zajímat o mé vzdělání. Přišlo mi, že mu jde hlavně o ty peníze, co do mě vrážel, ale koho v tuhle chvíli zajímal můj názor? Prakticky nikoho. Nicol se se mnou bavit nepřestala. Tedy… jak se to vezme. Pořád mě zdravila, ale už mě netahala ven na nákupy, nesedala si vedle mě na každou hodinu, kterou jsme měli společnou. Netrávila své přestávky se mnou, ale s jejími kamarády. Někde v hloubi duše jsem byl rád. Nechtěl jsem, aby měla zničený život jako já. Nechtěl jsem, aby také trpěla.
Bonnie se již neozval… Už dobrý rok ne.
Snažil se zlomit již zlomeného chlapce.
Tohle mi tenkrát někdo řekl… nebo jsem to někde četl, nepamatuji se. Ale čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem si začínal uvědomovat, že to sedí i na mě.
- - -
V celém domě bylo hrobové ticho, které přerušovalo jen cvakání zapalovače. Táta byl v práci a já seděl na gauči, v ruce tmavě modrý zapalovač a jen tak z nudy jsem si škrtal. Sledoval jsem plamen, který plál směrem k stropu. Svou levou ruku jsem namířil nad plamen a znovu škrtl. Kůží mi projela vlna horka a následné pálení, které mi již přišlo příjemné. Lehce jsem přivřel oči a spokojeně vydechl. Konečně.
Počkal jsem, dokud kůže trochu neztmavla a přemístil zapalovač o kousek vedle. Bylo to více než příjemné. Byla to má denní rutina. Tohle jsem dělal, když táta nebyl doma a před spaním jsem si hrál s žiletkou. Bylo to zvláštní… jen tyhle dvě věci mě ještě držely při životě. Každý den jsem se těšil domů na to, až budu moct vytáhnout zapalovač z kapsy a večer otevřít nové balení žiletek.
Nebolelo to. Bylo to… uklidňující. Pomáhalo mi to si vyprázdnit hlavu. Bylo to lepší jak objetí. Účinnější jak pláč.
Zamiloval jsem se do hořko-sladké chuti bolesti.
Zapípal mi telefon. Zvědavě jsem ho vytáhl z kapsy a otevřel facebook, na který mi zpráva přišla.
"Vím, že se sebepoškozuješ."
"A chci ti jen říct...Proč pořád ještě žiješ?"
Vypnul jsem facebook a vytočil tátovo telefonní číslo.
"Měl jsem tě rád, tati..." zašeptal jsem, nečekal jsem na odpověď a hovor položil.
Mobil jsem hodil někam za sebe a zapalovačem zapálil noviny, které byly na pohovce. Plamen z nich se přemístil na látku triček, která čekala na své vyžehlení a pomalu se blížil i ke mně. Z očí mi tekly slzy. Měl pravdu. Proč vlastně žiju? Když zemřu, budu mít navždy pokoj.
Zavřel jsem oči a pohodlně se opřel o opěradlo pohovky. Cítil jsem horko u své nohy a něco uvnitř mě se chtělo zvednout a utéct. Najít mobil, zavolat hasiče, ale nic z toho jsem neudělal. Zůstal jsem sedět. Neměl jsem sílu na jakýkoliv pohyb. Neměl jsem sílu na jakékoliv chabé pokusy o záchranu.
"Ty blázne!" ozvalo se v mé těsné blízkosti a táta mě vytáhl do stoje.
Hořela mi mikina a kalhoty. Pálilo to. Neuvěřitelně moc. Tvář jsem měl zkroucenou bolestí a silně se kousal do rtu.
"Nech mě odejít..." zašeptal jsem, slzy v očích.
Táta mi neodpověděl, jen na mě v rychlosti nalil misku ledové vody a poté začal hasit plamen na gauči.
"Proč?" podíval jsem se na něj.
"Blázne… Jen proto, že se nejsi schopný vyrovnat s realitou ještě neznamená, že se můžeš jen tak zabít!" rozhodil naštvaně rukama.
Zavolal sanitku, která přijela rychleji, než jsem čekal.
Když první pokus nebyl úspěšný, příště to jistě vyjde. Jednou to vyjít musí.
Možná díky těm myšlenkám jsem skončil tady, v téhle zatuchlé místnosti.
Proč žijeme, když stejně jednou zemřeme?
Zašklebil jsem se na svůj odraz v malém zrcadýlku naproti na stěně. Byl jsem zkažený.
"Dobré ráno, čas na sprchu," nakoukla do pokoje sestra.
Přikývl jsem a zvedl se na nohy, v kapse u tepláků zapalovač.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 19. března 2017 v 20:44 | Reagovat

Tak jsem to přečetla celé a vůbec nevím, co na to říct. Vůbec nic mě nenapadá, snad je to, že tohle zásadně neuznávam i když to jiným třeba pomáhá...

2 Karis Karis | E-mail | Web | 20. března 2017 v 0:21 | Reagovat

[1]: Také jsem zásadně proti tomu. Ale téma soutěže bylo: "Kyberšikana."
A první, co mě napadlo byl právě tenhle chlapec. V hlavě jsem si rozvrhla celý jeho život a přiznám se, zrovna s tímto charakterem se dá skvěle pracovat.
Bohužel jsem byla omezená jen na to, ze to musí byt jednodilny příběh a kratší.
Děkuji ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama