Dare me || Monsta X

17. dubna 2017 v 16:22 | Ady (Karis) |  oneshots
Hello!
Tohle je snad první a nejspíš i poslední povídka na Monsta X :DD I když skupinu moc neposlouchám a členů si pamatuji jen pár z toho, co mě Narbie zasvětila, tak se mi povídka moc líbila!
Samozřejmě se musíte podívat na blog Ady! Píše totiž skvěle! >klik<
Snad se bude líbit i Vám! <3
Bye!

"Ach sbohem, má lásko. Budeme se muset rozloučit." vydechl Wonho až přehnaně procítěně. Všichni jsme měli, co dělat, abychom nevybuchli smíchy. "Uvidíme se v příštím životě." udělal mlaskavý zvuk jako při puse a zavěsil. V tu chvíli jsme se už neudrželi a začali se smát jako šílení. Hráli jsme flašku a Wonho dostal za úkol vytočit nějaké náhodné číslo. S dotyčnou osobou pak měl mluvit, jako kdyby to byla nějaké láska jeho života, jeho spřízněná duše. A on to vzal velice vážně. Větší doják nenajdete ani v romantických filmech. Majitelem onoho čísla byl jakýsi stařík a kupodivu nezavěsil hned po prvním slově. Nejspíš si chtěl s Wonhem povídat, vycítil tu nehynoucí lásku z jeho slov.
Po několika minutách náš záchvat smíchu konečně ustal. Wonho se ihned chopil flašky, aby ji umístil do středu našeho kroužku. "Tak… Kdo další dostane šanci se setkat se svou osudovou láskou?" prohlásí se smíchem a roztočí flašku. Upřeli jsme na ni zrak a napjatě čekali, kdo z nás se stane tím dalším "šťastlivcem". Postupně míjela každého z nás. "Jen ať to nejsem…" zarazil jsem se uprostřed své vlastní myšlenky, když se lahev zastavila přede mnou. "No do háje!" zaúpěl jsem s úšklebkem. Ostatní si oddychli, že to nepadlo na ně a začali se mi posmívat.
Wonho mě pozoroval jako vlk svou kořist. "Výborně." pronesl se zřetelným potěšením v hlase. Promnul si ruce a hodil po mě ďábelský úšklebek. "Tak co, pravda nebo úkol?" zeptal se. V jeho tváři jsem jasně viděl, jak si to užívá. Ať už zvolím cokoliv, udělám mu tím neobyčejnou radost. Zmetek jeden. Zamyslel jsem se nad svými možnostmi. Rychle jsem v hlavě skládal seznam pro a proti. "Fajn, tak úkol." usoudil jsem nakonec, že to je pro mě méně nebezpečné. Možná to byla špatná volba. Ale to byla v tomto případě i ta druhá. Kdybych zvolil pravdu, pěkně by mě podusil s nějakou zákeřnou otázkou.
"Ohhhh." byla reakce s ostatních, kteří momentálně těkali očima ze mě na Wonha. Čekali, co si na mě vymyslí. Ostatně, to i já. V hlavě se mi objevovaly všemožné nápady. Mohlo to být cokoliv. U něj člověk nikdy nevěděl.
"Hmm…" Wonho si zamyšleně přiložil prst k bradě a rozhlédl se kolem sebe, hledajíc nějakou inspiraci. Pohledem zabloudil k oknu. V tu chvíli se mu rozzářily oči. "Už to mám!" luskl prsty. Úplně jsem si u jeho hlavy představoval žárovku, která se najednou rozsvítila. Otočil se zpátky ke mně a zase se tak poťouchle šklebil. "Co bys řekl na malou procházku? Lesem." povytáhl obočí.
Čekal jsem všechno možné, ale tohle ne. Ztuhl jsem. "T-teď?" dostal jsem ze sebe. Venku byla zima, ale to mi ani tak nevadilo. Zimu bych ještě přežil. Můj problém byla tma. A ten les. Temný les. Není snad horší kombinace. Nejsem žádný strašpytel. Prostě jen… S tmou nemám spojené nic dobrého. Začíná se mě zmocňovat pocit úzkosti. V hlavě se mi vybaví stará vzpomínka. Malá temná místnost. Samota a ticho. Jen já a čtyři stěny, ze kterých není úniku. Ty stěny jako by se každou chvíli zmenšovaly. Snažím se někoho přivolat na pomoc, ale nikdo mě neslyší. Ze stínu se vynořuje postava. S děsivým smíchem se přibližuje ke mně. Chci utéct, ale není kam-
"No samozřejmě, že teď." z myšlenek mě vytrhne Wonhovo hlas a já se tak vrátím zpátky do reality. Všimnu si, že se mi klepou ruce. Rychle je schovám do klína, aby si toho nevšiml i někdo další. Potím se a po zádech mi běhá mráz. "Nebo se snad bojíš?" zeptá se Wonho a uchechtne se.
Nemohl jsem to přiznat. Nemohl jsem jim říct, že se opravdu bojím. Ztěžka jsem polkl. "Jasně, že se nebojím." odpovídám a snažím se znít, co nejvíc sebejistě. Doopravdy jsem však měl pocit, že se každou chvíli zhroutím. Stále jsem před očima viděl ten přízrak, který se vynořil ze tmy. Zdálo se, že mě nikdo z nich neprokoukl a uvěřili mi mé odhodlání.
"Je to jednoduché, ne? Skoro se až stydím za tak prostý úkol." zasměje se Wonho a já předstírám smích. "Prostě jen jdi po té cestičce, co tam je. Dovede tě zase zpátky do tábora. Toť vše. Pak se vrať normálně do chatky." objasní mi přesněji můj úkol. Věděl jsem, o jaké cestičce mluví, protože už jsem po ní šel. Ale to bylo ve dne, v noci je to něco jiného. V noci je totiž všechno jiné…
"Tak na co čekáme?" nadšeně pronesl Changkyun. Jemu se to povídalo, když on nikam nemusel. Pohlédl na mě a gestem ruky mi naznačil, ať si stoupnu. "Tak šup šup, Kihyune. Nezdržuj." popoháněl mě. "Ať můžeme hrát dál."
"Fajn." zabrblal jsem tiše, takže to snad ani nebylo slyšet. Popravdě jsem ho vnímal jen tak napůl. Druhá část mysli se snažila přijít na to, jak to přežít. Ale napadala mě jen jedna jediná věc: Nijak, nelze to přežít. S těžkostí jsem se postavil na nohy, vůbec mě nechtěly poslouchat. Měl jsem pocit, že se každou chvíli zlomím. Ale nechtěl jsem to na sobě dát vědět. Vystrčil jsem odvážně bradu a snažil se tvářit sebejistě. "Tak já tedy jdu." řekl jsem a doufal jsem, že se mi v půlce věty hlas nezlomí. Naštěstí ne. Pomalými kroky jsem se vydal ke dveřím. Ostatní na mě jen mávli a vrátili se k rozhovorům o nějakých blbostech.
"Kihyunie!" zavolal za mnou někdo, zrovna když jsem sahal po klice od dveří. Přistihl jsem se, že jsem na ten malý moment zapomněl dýchat a tak jsem se znovu normálně nadechl. Ale čím blíž k té tmě jsem byl, tím hůř se mi dýchalo. Otočil jsem se a spatřil jsem Minhyuka, jak míří ke mně. V ruce něco držel. Došel až ke mně a naklonil se ke mně. "Nemusíš to dělat, jestli nechceš…" zašeptal tiše, tak aby ho nikdo kromě mě neslyšel. Pohlédl jsem mu do jeho tmavých očí. Poznal to. Věděl, že tu svou odvahu jen předstírám. Myslí si, že mám strach? Posera, který má strach ze tmy. Nejspíš mu musím být pro smích. Určitě teď v sobě jen dusí smích.
Nemohl jsem to přiznat. "Vždyť to nic není." mávnu nad tím rukou a falešně se zasměju. "Do pěti minut jsem zase zpátky." Kéž by. I když vlastně ne. I těch pět minut je na mě moc. Kdybych se tak mohl vrátit hned po jedné sekundě venku. Viděl jsem, že se chystá něco namítnout. Nejspíš mi to rozmluvit. Snažil se mi to vymluvit, aby se mi pak mohl s ostatními smát. Takže tohle byla něco jako zkouška. "Já to zvládnu." vyhrknu rychle dřív než stačí něco dalšího říct.
Pochybovačně mě slede pohledem. Vím, že mi nevěří. Já sobě totiž taky ne. Nakonec si, ale jen povzdechne. Rozhodne se mi to už dál nevymlouvat. "Vezmi si aspoň tohle." podá mi tu věc, kterou držel v ruce. Teď už ji rozeznávám. Je to baterka. Nesvítí nijak moc, ale i tak. Aspoň nebudu úplně po tmě. Vděčně si ji od něj vezmu a lehce se na něj usměju. Donutí se k tomu, aby mi úsměv opětoval.
Mám největší chuť skočit mu do náruče, pevně ho obejmout a prosit ho, aby mě nepouštěl. Ale to by znamenalo nesplnění úkolu. A já jim chtěl dokázat, že na to mám. Nebo možná nejvíc ze všeho, jsem to chtěl dokázat jen sám sobě. Lehce jsem mávl na Minhyuka než jsem se otočil. Zhluboka jsem se nadechl, vzal jsem za kliku a pak konečně vstoupil do té husté černé tmy. Vyděšeně jsem sebou trhl, když se dveře za mnou zavřely. Položil jsem si dlaň na srdce, které začalo zrychleně bít. Uvažoval jsem o tom, že se radši hned vrátím. Ale pak jsem si vzpomněl na baterku od Minhyuka. Zapnul jsem jí a posvítil si před sebe. Cítil jsem se o něco klidnější, i když ne o moc.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde nic. Ale co když se někdo skrývá za tím stromem tam? Rychle jsem zahnal tu myšlenku pryč. "Nikdo tam není, Kihyune." řekl jsem sám sobě, ale nejsem si jistý, že jsem se tak úplně přesvědčil. Díval jsem se pořádně z jedné strany na druhou, abych se ujistil, že se tam skutečně někdo neskrývá. Až poté jsem byl schopný vykročit směrem do lesa, který stál hned za naší chatkou. Stále jsem se ale ohlížel a koukal se kolem sebe. Měl jsem pocit, že na mě každou chvíli někdo vyskočí.
Zastavil jsem se na kraji lesa. Zaváhal jsem. Pohlédl jsem před sebe a jediné, co jsem viděl, byla černá tma. V dálce zahoukala sova a já vyděšeně vypískl. Vyskočil jsem snad deset metrů nad zemí. "Jen sova, není se čeho bát." zamumlal jsem si pro sebe, když jsem se uklidnil. I tak jsem však znovu provedl prohlídku svého nejbližšího okolí. Podíval jsem se znovu před sebe do toho tmavého lesa. "To zvládneš, Kihyune. Nic to není." povzbudivě jsem si řekl. Opravdu si tady povídám sám se sebou? Tak to už je celkem smutné. S hlubokým nádechem jsem vykročil a pokračoval dál. Tma mě pohltila. Měl jsem jediné štěstí, že jsem měl tu baterku. Jinak bych neviděl vůbec nic. Snažil jsem se moc nemyslet na to, kde jsem. Soustředil jsem se na to, abych pokračoval dál vpřed. Ale i tak jsem nedokázal přestat vnímat tu tmu kolem sebe.
Jednou jsem někde četl, že když se bude člověk o něčem dlouho přesvědčovat, nakonec tomu uvěří. No… tohle rozhodně nebyl ten případ. Stále jsem si dokola v hlavě opakoval, že to zvládnu, ale ani trochu to nepomáhalo. Spíš se to jen zhoršovalo.
Náhle se něco mihlo v nedalekém křoví. Rychle jsem namířil baterkou tam, abych se podíval, co to bylo. Ale nic jsem neviděl. Možná to byl jen zajíc… Ale co když ne? Srdce mi zase začalo bít rychleji než by mělo. V korunách stromů něco zašustilo. Zvedl jsem hlavu. Opět jsem však nic neviděl. Musel to být jen pták… Něco mi však říkalo, že tu už nejsem tak úplně sám. Vzduch se ochladil. Začala se mě zmocňovat panika. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe, ale ani teď jsem nic neviděl. Byl jsem rozhodnutý, že půjdu dál. Když jsem to spatřil. Tam přede mnou. Něco mě sledovalo. Byl to… člověk. Nebo to tak aspoň vypadalo. Sledoval mě svým párem žlutých svítivých očí. A pak se usmál. Mrazivě děsivým úsměv. Naskočila mi husí kůže a přestal jsem dýchat. Začal jsem couvat, pryč od toho stvoření. Zatímco se to na mě dál usmívalo. Zvedlo to ruku s dlouhými špičatými prsty a zamávalo mi to. "Kihyune~" zašeptalo to medovým hláskem, ze kterého se mi dělalo zle. Vydalo se to ke mně.
"Ne!" vykřikl jsem přiškrceně a nedokázal jsem v ruce ani udržet baterku. Neměl jsem čas, abych se pro ni shýbal. Prudce jsem se otočil a rozběhl jsem se pryč. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Neviděl jsem na cestu. Všude kolem bylo jen černočerná tma. Ta věc běžela za mnou. Byla mi celou dobu v patách. Volala na mě a jako ozvěna se ozývaly další hlasy, jeden děsivější než ten druhý. "Vzdej to." dolehl ke mně ten strašný hlas doprovázený ledově chladným smíchem. "Mně stejně neutečeš." Snažil jsem se ten hlas ignorovat. Jenže ten smích mi stále zněl v uších. Běžel jsem dál a pokoušel se tomu uniknout.
Jenže pak jsem zakopl o kmen stromu. V té tmě jsem ho neviděl. Dopadl jsem tvrdě na zem. "Mám tě!" vítězoslavně to vypísklo, když mě to dohnalo. Popadlo mě to za nohu. Rychle jsem se otočil a snažil se tomu vytrhnout, ale pevně mě to svíralo. "Pomoc!" začal jsem křičet o pomoc a zběsile jsem kopal kolem sebe, abych se dostal ze spárů té přízraku. To ho rozesmálo ještě víc, protože věděl, že mě nikdo neuslyší. Byli jsme uprostřed prázdného lesa.
Něco mi zarylo špičaté nehty do ramene. Zděšeně jsem se otočil a tam spatřil další z těch přízraků. Tvář měl skrytou v té tmě, ale oči mu červenožlutě svítily. Sledoval mě a jakmile spatřil můj výraz, hrozivě se rozesmál. "Pojď si hrát~" proneslo to tím nepříjemně medovým hláskem a vycenilo to na mě zuby, pokud se tomu tak dá říkat. Vypadalo to, že mě každou chvíli sní. Že mě pohltí jako tma, které byla všude kolem.
Vykřikl jsem a snažil se dostat pryč. Jenže jsem se nedokázal pohnout z místa. Něco mi v tom bránilo. Jako by kolem mě vytvořily čtyři stěny a já přes ně nemohl projít. Pevně jsem sevřel víčka k sobě. Nechtěl jsem vidět ty přízraky. Doufal jsem, že když je neuvidím, tak to pomůže. Ale mýlil jsem se. Stále jsem slyšel jejich hlasy, které mě stále dokola volaly. Cítil jsem na sobě ty jejich chladné hnáty. Kopal jsem kolem sebe a strhával je ze sebe, ale hned o chvíli později, už se po mě zase sápaly. Hlas jsem měl už od křiku celý ochraptělý.
"Kihyunie." tenhle hlas byl jiný. Mnohem hřejivější. Nebyl chladný a zákeřný, nýbrž něžný a starostlivý. Někdo mě jemně chytl za zápěstí. Ta ruka byla teplá. Nebylo to žádné ostré špičaté hnáty. Vzduch kolem mě se zase oteplil. Hlasy ustaly. Neslyšel jsem nic jiného než tlukot svého srdce a jak hlasitě oddechuji. Přestal jsem kolem sebe mlátit a kopat. Pomaličku jsem zvedl hlavu a setkal jsem se s párem tmavých očí, které mě starostlivě pozorovaly.
Jeho oči v té tmě zářily jako hvězdy na noční obloze.
"Minhyuk-ah…" vyslovil jsem skoro až neslyšně. Hlas se mi zadrhával a lámal se. Byl jsem překvapený, že jsem ze sebe dokázal vůbec něco dostat. "Jsi to opravdu ty?" dotkl jsem se opatrně jeho tváře, abych se ujistil, že tam opravdu přede mnou stojí a já si ho jen nevymyslel. Ale co když na něj jen některý z těch přízraků převzal jeho podobu? Rychle jsem stáhl ruku zpátky. Přitáhl jsem si kolena k sobě a vyděšeně jsem se přikrčil. Stále jsem se celý třásl strachy. Nedůvěřivě jsem sledoval Minhyuka, pokud to byl skutečně on. Nebyl jsem si jistý, jestli můžu věřit tomu, co vidím.
"Ano, jsem to já." přikývl a slabě se na mě usmál. Byl to jeho hlas, jeho úsměv i jeho oči. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to skutečně on. Něco mi i tak bránilo tomu uvěřit. V hlavě mi zněl pochybovačný hlásek, který mě varoval, abych si dával pozor. Nejspíš zpozoroval mojí nejistotu. "Opravdu jsem tady, nejsem žádný sen, přízrak ani nic podobného." řekne jemně a pohladí mě po tváři. Jeho dotek je hřejivý a svým způsobem uklidňující. Malinko nadzvednu hlavu, ale stále si dávám pozor. Mohl by se kdykoliv přeměnit v temnou příšeru a skočit po mně. "Podívej…" opatrně vezme mou dlaň do ruky. Nejprve lehce ucuknu, ale nakonec ho nechám mě chytnout. Položí si mou dlaň na svou hruď. Cítím, jak se jeho hruď zvedá při každém nádechu a pravidelný rytmus jeho srdce. Je skutečný. Živý.
Už jsem si jistý, že je to Minhyuk. Pohlédnu mu do očí, ruku stále nechávám na jeho hrudi. Ujišťuje mě to, že se nacházím v realitě. Jako by mi to pomáhalo vidět věci jasněji. Zároveň mě to i uklidňovala. Pomalu jsem se přestával třást a mé srdce už netlouklo tak zběsile jako předtím. "J-já… strašně jsem se bál." vykoktal jsem a vrhl se mu kolem krku. "Někdo tam byl… pronásledoval mě a… a… všude byla tma…" víc už jsem nebyl schopný říct, protože mi hlas v tu chvíli vypověděl službu. Při myšlence na to, jako bych to všechno zažíval znovu. Ten úzkostný pocit, že mám někoho přímo za zády. Cítil jsem na sobě jeho dech. Jak se po mně sápe. Ty hnusné hlasy, které dokola volaly moje jméno. Všechno se mi to opět vybavilo. Schoval jsem si obličej do jeho hrudi a tiše se rozbrečel.
"Pššt, neplakej." stiskl mě pevně v objetí a konejšivě mě pohladil po zádech. "Už je to dobrý. Jsem tady s tebou a nikam nejdu." zašeptal a políbil mě jemně do vlasů. "Nic a nikdo už ti neublíží."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 17. dubna 2017 v 19:24 | Reagovat

To bylo hezké.

2 magical-miracles magical-miracles | Web | 28. června 2018 v 21:16 | Reagovat

No dopr... Tak tohle byl přesný popis toho, jak se cítím já, když jsem ve tmě. Strasne se jí bojím a nebojím se to přiznat. Jen moje přízraky vypadají jinak :D
Krásná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama