I will be right back 1/? || BTS

1. dubna 2017 v 0:58 | Karis |  oneshots
Hello!
Tak jsem tady konečně s oneshotem^^ Sice jo, je to oneshot, ale bude mít nejspíš dva díly^^
Snad někoho zaujme a bude se mu líbit^^
Mě se docela líbí ten cca prostředek, dejme tomu:D Idk:D
Pak se to začíná dost kazit:D Ale snad to v další části vymyslím nějak lépe^^
Komentáře potěší <3

Pardon za chyby^^
A 18+ :D
***
"Jste v pořádku?"
Taehyung poklekl na zem k neznámému chlapci.
Chlapec neodpověděl. Jeho tvář byla špinavá od prachu a jemně pokrytá pramínky krve. Černé vlasy měl slepené krví a prachem.
Taehyung vzal ležícího chlapce do náruče a spolu s ním odešel do svého bytu. Naštěstí nebydlel daleko. Chlapce položil v obýváku na gauč a poté zavolal záchranku.
Chlapec zůstal několik týdnů v nemocnici a když se konečně probral, zavolali Taehyungovi. Neznámý chlapec s nimi odmítal komunikovat a Taehyung byl jediný, koho mohli kontaktovat. Neznámý chlapec jim nedokázal ani říct své jméno, natož aby jim říkal, kdo jsou jeho rodiče. A pochybovali, že by jim to řekl. Na to byl až moc mlčenlivý a nejspíš i vystrašený.
Hned, jak Taehyung skončil v práci, jel do nemocnice. Lhal by, kdyby říkal, že na neznámého chlapce nemyslel. Jeho myšlenky se motaly pořád kolem něj. Bylo to pro něj něco nového, ale… i kdyby to nebyl on, ale třeba nějaká starší paní, taky by na ni myslel, ne?
Potichu vstoupil do místnosti, kde se nacházel neznámý chlapec. Nejprve šel pomalu, lehce se usmíval a tiše pozdravil. Bál se, aby chlapce nevylekal.
"Jak je ti?" zeptal se s jemným úsměvem na tváři.
Chlapec neodpověděl. Taehyungovi před očima proběhl den jejich prvního setkání. Tenkrát mu chlapec také neodpověděl.
"Nemluvíš se mnou?" zkusil to znovu Taehyung.
Žádná reakce.
"No... Tak já půjdu, doufám, že se brzy uzdravíš," rozloučil se Taehyung a chtěl odejít.
Doufal, že druhý chlapec bude jako všechny malé děti. Taky vždy vzdorují, ale jakmile jim pohrozíte takovouto maličkostí, hned je všechno v pořádku a oni jsou s vámi zase nejlepší kamarádi.
"Počkej," zachraptěl neznámý.
Taehyungovi se rozzářily oči a zastavil se. Jeho plán tedy vyšel.
"Ano?" otočil se čelem k chlapci v posteli.
"Kdo vůbec jsi?"
"Taehyung. Kim Taehyung," odpověděl.
"Jsem Hoseok," představil se chlapec.
"Těší mě," usmál se Taehyung a došel se posadit na židli, která byla vedle postele.
"Proč tu jsem?" zeptal se Hoseok zvědavě.
Nevypadal moc vystrašeně. Spíš chladně. Jako kdyby měl srdce z kamene a jeho obličej nebyl schopný úsměvu. Jako kdyby pro něj úsměv byl sprosté slovo. Ale dost možná tohle byla jen maska, za kterou schovával svůj strach.
"Našel jsem tě ležet v bezvědomí, tak jsem zavolal záchranku," řekl Taehyung a pohodlně se opřel.
Věděl, že s Hoseokem to nebude dlouhý rozhovor, ale byl rád i za to málo, co mu druhý chlapec řekl.
"Děkuju," zašeptal Hoseok.
"Udělal by to každý," pousmál se Taehyung.
"Neudělal, věř mi. Tam, odkud pocházím, by to nikdo neudělal."
Taehyung překvapeně zamrkal řasami.
"Neptej se," dodal Hoseok a Taehyung jen přikývl.
Dlouhou dobu seděli v naprostém tichu. Hoseok nevypadal, že by mu to vadilo. Taehyungovi to bylo trochu nepříjemné.
"Za chvíli končí návštěvní hodiny," poznamenal Taehyung, když zkontroloval čas na svém telefonu.
"Tak jdi," poslal ho Hoseok pryč.
Taehyung se jen ušklíbl, ale zvedl se.
"Tak ahoj," usmál se a odešel.
Hoseokovi z úst unikl tichý povzdech. Taehyung se usmál, když to slyšel, ale nezastavil se a pokračoval v cestě.
***
"Tys přišel..." vydechl Hoseok překvapeně, když Taehyung vstoupil do jeho pokoje.
Taehyung s úsměvem přikývl. Chvilku si povídali. Tedy, ten, kdo mluvil, byl Taehyung. Řekl mu něco málo o sobě, popisoval, co se stalo v práci a Hoseok sem tam něco doplnil, tiše se zasmál nebo se na něco zeptal. Taehyung se zamiloval do jeho smíchu. Chlapec choval odtažitě a tajemně, a přesně to na něm Taehyunga tolik zaujalo.
Byl to pro Taehyunga velký úspěch. Ještě včera Hoseok vypadal, že kdyby se musel usmát, tak se pozvrací na místě. Dneska to byly jen drobná zasmátí, u kterých si dal ruku před pusu a snažil se, aby to druhý neviděl.
"Za deset minut končí návštěvní doba," oznámila sestřička a Taehyung jen přikývl.
Omluvila se za vyrušení a zase odešla pryč.
"Tak už jdi," popohnal ho Hoseok.
"Vyhazuješ mě?" naoko ublíženě se na něj podíval.
"Jo, seš tady už několik hodin a máš svůj vlastní život, rodinu a tak. Nemusíš se se mnou zahazovat," odpověděl Hoseok.
"Pleteš se. Rodinu nemám. Žiju sám a celý můj den se skládá z toho, že jdu do práce a pak celý den prosedím doma," řekl Taehyung a jeho výraz posmutněl.
Hoseok po něm hodil omluvný pohled: "To jsem nevěděl, promiň..."
"Samozřejmě, že jsi to nevěděl."
"Ehm... Já to, no to totiž éétoo... Přijdeš zítra zase?" zeptal se Hoseok s nadějí v hlase.
Byl značně nervózní. Takhle se nikdy nechoval. Nejen, že to měl zakázané, ale i to bylo proti jeho hrdosti.
Ale přiznejme si to narovinu. Kdo by chtěl být celý den v nemocničním pokoji sám? Byl zvyklý na samotu, ale nikomu tady nevěřil. A vzhledem k tomu, že po kapse neměl nůž nebo nějakou střelnou zbraň, byl ještě nejistější než obvykle.
Taehyungovi z nějakého důvodu věřil. Přeci jen… zachránil mu život ve chvíli, kdy už byl smířen s tím, že je po něm.
"Uvidíme..." řekl Taehyung s tajemným úsměvem na tváři.
Hoseok jen přikývl. Byl si jistý, že Taehyung nepřijde. Přeci jen… vůbec se neznali. Neměl důvod chodit. A to, že jemu jako jedinému Hoseok věřil, ho vlastně vůbec nezajímalo. A vlastně se to ani nesmí dozvědět, protože tohle je něco, co vojáci nikdy neříkají. Nikdy. Ať se děje co se děje. Věří jen sami v sebe.
Kolikrát se již stalo, že spoléhali na svou jednotku, ale při misích, na které jezdil Hoseok, stačila maličká chybička a vše bylo zničeno.
Proto si každý dělal to svoje a musel to udělat naprosto bezchybně. Když udělal chybu, zemřel.
Trochu posmutněl. Co bude dělat, až ho propustí? Měl se zde setkat s velitelem Choi Jungminem, ale svou šanci již propásl. Kdyby jen těch vojáků nebylo tolik! Sebeobrana byla jeho specializací, spolu s ostatními muži z jeho jednotky byli ti nejlepší z nejlepších. Vychováváni jako bezcitná monstra, která nemají sebemenší výčitky svědomí, když někoho zabijí.
Ti, které nic nezastaví.
Ale jich vážně bylo moc. Celé setkání mělo proběhnout v míru, ale oni měli plán. Plán, se kterým Hoseok nepočítal. Věděl, že si ho brzy najdou a že se bude muset vrátit, ale i tak se snažil předstírat, že částečně ztratil paměť a nic, kromě svého jména a těch základních informací, si nepamatuje.
Cítil se provinile vůči Taehyungovi. Viděl, jak byl Taehyung nervózní, protože nic neříkal. Zkrátka nevěřil lidem. Byl tak vychován, nemohl za to.
Přál si, aby za ním Taehyung zase přišel. Už teď mu jeho přítomnost chyběla. Bylo to poprvé, za celý jeho život, co se k němu někdo choval jako k svéprávnému člověku. Bylo to zvláštní, ale líbilo se mu to.
***
"Ahoj Hobi," zaštěbetal Taehyung hned potom, co vstoupil do místnosti.
Okamžitě zmlknul, když si všiml chlapcovy, spánkem uvolněné, tváře. Musel se nad tím pousmát. Byl tak roztomilý! Z kapsy vytáhl svůj mobil a spícího Hoseoka si vyfotil.
Culil se do mobilu a čekal, dokud se Hoseok neprobudí. Doktoři říkali, že první dvě noci vůbec nespal, tak byl rád, že teď konečně spí. Hodně rychle by se mu mohlo něco stát, kdyby zanedbával spánek. Rány by se mu nemusely hojit tak rychle a zkysnul by tady ještě na delší dobu, než bylo původně v plánu.
Tenhle chlapec byl jedno velké tajemství. Viděl mu to na očích. A byl rozhodnutý toho o něm hodně zjistit.
Seděl tam několik hodin. Vydržel by klidně déle, Hoseok byl vážně roztomilý, ale návštěvní hodiny už končily.
Z tašky vytáhl papírek a tužku.
'Doufám, že ses hezky vyspal ~ chrr, chrrr (^o^)
-Taehyung'
Položil mu lístek na stolek a odešel pryč. Vážně se mu nechtělo.
"Dobrý den, mohu se na něco zeptat?" usmál se na zdravotní sestřičku, která zrovna procházela kolem.
"Ano?"
"Ten kluk, Hoseok, nevíte, kdy ho propustí?"
"Bohužel, musel byste se zeptat doktora, který ho má v péči, ale ten je momentálně na sále," odpověděla a na tváři se jí objevil přívětivý úsměv.
"Dobře, děkuji."
S tím se Taehyung rozloučil a odešel. Co má doma jako dělat? Celé dny je sám.
Posadil se k televizi a nepřítomně přepínal programy. Asi po hodině se zvedl, aby si šel udělat něco k jídlu.
Asi brzy umře nudou. Najedl se a šel spát. Sice bylo něco málo kolem osmé večer, ale Taehyung to neřešil. Neměl, proč by zůstával vzhůru.
***
"Ahojí," zazubil se na chlapce a zavřel za sebou dveře.
Hoseok mu úsměv opětoval a posadil se.
"Vyspal ses dobře?" zeptal se, když si sedal na židli vedle postele.
"Jo, docela jo. A promiň, včera jsi mě měl vzbudit," zamumlal.
To byla ta nejdelší věta, co od něj Taehyung kdy slyšel. Na tváři se mu vykouzlil maličký úsměv, kterému nešlo zabránit a zbavování se ho bylo ještě horší.
"To ne," usmál se na něj Tae. "Však jsi kolik dní nespal? Potřebuješ spánek na to, aby se ti brzy zahojily rány."
"Není kam spěchat," pokrčil rameny Hoseok.
"Co prosím?" nadzdvihl obočí Taehyung a zkřížil ruce na prsou.
"Že je jedno, jak dlouho tady budu, stejně nemám kam jít," řekl, možná trochu naštvaně.
Svůj pohled stočil na druhou stranu pokoje a neodvážil se na Taehyunga ani podívat.
"Nevím, jestli jsem ti to už říkal, ale můžeš bydlet u mě. Nic o tobě sice nevím, ale nemyslím si, že seš nějakej vrah nebo něco."
Byl slyšet tichý smích. Hoseok se podíval na Taeho, který se stále ještě trošku hihňal na židličce. Hoseok měl co dělat, aby se nezadusil slinou, která mu vletěla do krku.
"To nejsem, no…"
Bylo mu strašně. Nechtěl mu takhle lhát, bylo to od něj nechutný. Věděl, že dřív nebo později mu bude muset říct pravdu. Dost možná si všichni mysleli, že byl Hoseok mrtvý. Ale co když ne? Co když věděli, že je stále naživu?
Nevěděl, jestli i on v sobě měl čip nebo ne. Měli speciální tajnou jednotku, která měla čip v podbřišku. Ale do té Hoseok nepatřil. No, i tak se bál. Třeba, když je jisté, že je osoba mrtvá, tak ji smažou z databáze a víc se o ni nestarají. A nebo to taky tak není.
"Hobi posloucháš mě?" přerušil jeho tok myšlenek Taehyung.
"Uh?" zvedl k němu pohled. "Co jsi říkal?"
"Ptal jsem se tě, jestli si alespoň něco pamatuješ… a že bych ti rád pomohl. Musíš mít přece někde rodinu, která se o tebe bojí… Víš jak," řekl Taehyung ustaraně.
"Nemůžeme to probrat… až dýl?"
"Takže si něco pamatuješ?" vyhrkl nadšeně.
"Nebuď z toho tak nadšený, není to nic hezkýho," zpražil ho pohledem Hoseok.
Mladšího chlapce z toho až zamrazilo. Co mu mohl tenhle chlapec tajit? Na jednu stranu si přál vědět o něm všechno, ale po téhle větě… Co z jeho minulosti mohlo způsobit, že byl tak tajemný a chladný? Že jeho tmavé oči sotva vyznačovaly náznak života a že jeho rty se do úsměvu zkroutily jen chvílemi.
Mohla to být nějaká šikana? Byli jeho rodiče alkoholici? Drogově závislí? Je sirotek?
Měl tolik otázek, ale na žádnou nevěděl odpověď. Jak moc si přál, aby uměl číst myšlenky. Třeba by si s Hoseokem věděl trochu více rady. Byl z něj zmatený.
"Dojdu zjistit, kdy tě propustí a koupím si kafe, dneska jsem měl frmol v práci. Chceš něco k jídlu nebo k pití?" zeptal se Taehyung.
Chtěl změnit téma. Nebylo mu zrovna příjemné, když na něj Hoseok koukal tak, jak koukal teď.
Jeho oči jako kdyby ztmavly, ztratily tu trošku citu, kterou mu dalo takovou práci najít a ještě mu říkaly, že by se měl začít psychicky připravovat.
Hoseok byl opravu zajímavý člověk.
"Ne, to je dobrý, mám čaj," zakroutil záporně hlavou Hoseok.
"Ale to je… nemocniční čaj… hnus…" zkusil to Taehyung.
"Pil jsem i horší věci," pokrčil rameny Hoseok a vzápětí toho zalitoval.
Celým tělem mu projela nepříjemná bolest. Jako kdyby do vás někdo zabodl tisíce malých jehel. (Které jsou dlouhé tak deset centimetrů.)
Potlačil bolestné zasyčení a mezi prsty drtil deku.
"Stalo se něco?" vyhrkl Taehyung, když si všiml Hoseoka, který křečovitě sevřel deku a tvář zkřivil do nepěkného šklebu.
"V pohodě," odvětil a poupravil si polohu, aby si mohl lépe lehnout. "Jen jsem se blbě pohnul a trochu to zabolelo."
"Tak dobře, no… ale jestli tě něco bude bolet, tak mi dáš okamžitě vědět, jasný?"
Odpovědí mu bylo lehké přikývnutí.
Taehyung se trochu pousmál a potichu za sebou zavřel dveře.
A Hoseok zůstal sám se svými myšlenkami.
Přemýšlel nad tím, co bude. Jak dlouho ho u sebe Taehyung nechá? Bude to pro něj bezpečné? Taehyung byl tak mladý. Měl celý svůj život před sebou, měl plány, sny…
Měl všechno, čeho se Hoseok musel vzdát. On byl smířený s tím, že zemře. Každičký den pro něj byl jako cesta do temných říší. Věděl, co ho čeká. Věděl, že musí zemřít jako hrdina - vlastní rukou a nebo v boji.
"Chci, abys byl v bezpečí," vypadlo z Hoseoka, když se Taehyung vrátil.
V ruce držel kelímek, na kterém bylo nakreslené zrnko kávy. Šel z něj maličká obláček kouře a vůně kávy se rozlila místností.
Nechápavě se podíval na Hoseoka a nervózně se zasmál.
"Nejsi vrah, že ne?" vyhrkl, když mu starší chlapec nijak neodpověděl.
Záporně zavrtěl hlavou.
"Ani žádný terorista, že?"
Další záporné zavrtění hlavou.
"Ani nejsi žádný voják na misi, na které má někdo zemřít, že ne?"
"Moc se koukáš na filmy, Tae," zachraptěl Hoseok.
Přes záda mu přejel nepříjemný mrazík, když to Taehyung řekl. Musel ho nějak zastavit.
"Však si jen dělám legraci," zašklebil se mladší a usadil se na židličku vedle nemocniční postele. "A doktor říkal, že ti zítra udělají nějaká vyšetření a podle toho se uvidí. Když to bude dobrý, půjdeš rovnou domů a když ne, ještě si tě tady chvíli nechají."
Hoseok přikývl na souhlas.
"Nebaví mě to tady," pronesl po chvíli.
Taehyung upil ze své kávy a uchechtl se. "Neznám nikoho, koho by to v nemocnici bavilo."
"Z těch přístrojů mě bolí hlava, ty lidi na mě moc sahaj, pořád na mě mluví a všechno si zapisujou," zahučel otráveně.
"Je to jejich práce," pokrčil rameny Taehyung.
"Ale je pravda, že se ke mně takhle nikdy nikdo nechoval… jsou to měkoty," pohodlně se uvelebil do postele a zavřel oči.
"Nebudu se teď ptát… spoléhám na to, že mi to pak vysvětlíš."
Odpovědí mu bylo neurčité zahuhňání.
***
"Takže… tady je koupelna, ložnice, kuchyň a támhle ty bílý dveře jsou od špajzu," usmál se hrdě Taehyung a ukazoval Hoseokovi jednotlivé pokoje.
"Máš to tady větší, než jsem čekal," odpověděl Hoseok a rozhlédl se kolem.
"Jsi o dost vyšší, takže ti moje oblečení bude malý," našpulil rty Taehyung. "Pojď za mnou."
Hoseok lehce přikývl a vydal se za mladším chlapcem do ložnice.
"Tohle triko je po mým ex, zkus si ho," hodil po něm tmavě šedé tričko, "a ještě možná někde najdu kraťasy. Jestli jsem je nevyhodil."
"Ex?" nechápal Hoseok.
"Bejvalej přítel," mávnul rukou Taehyung. "Ááá, tady to je!"
"Jsi na kluky?"
"Jsem bisexuál Hoseoku. Ale to neznamená, že tě tady hned teď ohnu, jasný? Zase si nemysli, nejsem ten typ člověka…" zavrčel Taehyung a ještě našel mikinu, která jemu byla velká. "Tahle by ti měla být dobře. Hned se vrátím, tak si to zatím obleč."
"Však tě nijak nesoudím…" bránil se Hoseok. "Dobře, díky."
Taehyung jen přikývl a odešel pryč z ložnice. V kuchyni uvařil sobě i Hoseokovi ovocný čaj a posadil se k televizi.
Hoseok přišel během chvíle.
"Je ti to tady tak akorát… vypij si čaj, pak se stavíme pro nějaký oblečení," rozhodl Taehyung.
Starší jen kývl hlavou a posadil se tak metr od Taeho.
"Moje?" ukázal na hrníček na skleněném konferenčním stolku.
"Uhm," odsouhlasil mu to Taehyung a přepnul kanál na zprávy.
"Hele, tohle je zajímávé!" ukázal prstem na velkou obrazovku televize, která visela na zdi.
"Severokorejští vojáci jsou mezi námi, říká detektiv Ahn. Údajně se zde měla podepisovat nějaká smlouva ohledně dovážky zbraní, ale něco se pokazilo. Je možné, že se mezi námi stále pomstychtiví vrazi potulují. Několik jich bylo nalezeno mrtvých, ostatní se buď vrátili do svých úkrytů nebo jsou stále mezi námi. Ochrana byla zvýšena ve všech nákupních centrech a rušnějších ulicích. Zdá se, že policie ví mnohem více, ale odmítá se k tomu dál vyjadřovat," pronesla moderátorka a na obrazovce za ní se míhaly různé obrázky policie a lidí.
"Hoseoku!" vykřikl Taehyung, ale už bylo pozdě.
Starší chlapec upustil hrníček s horkým čajem a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe.
"Promiň, já… já…" omlouval se Hoseok.
Nevěděl, kam s očima, natož s rukama. Proto jen stáhl nohy pod sebe a sledoval Taehyunga, který hadrem sušil lino.
"Neopařil ses?"
"Ne, dobrý."
"Pojďme radši nakoupit rychle to oblečení…"
***
Vždycky si pamatoval, že první polibek je ta nejhezčí vzpomínka na někoho. A i když to nebyl jeho úplně první, cítil se, jako kdyby byl.
Taehyungovy rty byly tak jemné. Tak sladké. Dokonalé.
A i když věděl, že by tohle dělat neměl, nedokázal si pomoct. Nemohl se jich nabažit. Potřeboval je cítit na těch svých víc a víc.
"T-tae," zašeptal a trhaně se nadechl.
"Jsi sladký, Hoseoku," usmál se Taehyung a rukou mu proplouval ve vlasech.
Z úst staršího se vydralo tiché uchechtnutí a své rty opět přitiskl na ty mladšího. Líbali se dlouho, ani jeden nehleděl na čas nebo na tolik potřebný kyslík, který oběma každou chvíli docházel.
Byli tu jen oni dva. Okolní svět jako kdyby na chvíli přestal existovat.
"Známe se už rok a i přesto mi přijde, že o tobě nic nevím," vydechl Taehyung a prsty si pohrával s nezbedným pramínkem vlasů, které Hoseokovi neustále padaly do očí.
"Chci, abys byl v bezpečí," odpověděl mu na to Hoseok.
Dal mu poslední polibek na ústa a zvedl se z gauče.
"Hoseoku…" nedokončil Taehyung.
"Půjdu spát, dobrou," rychle ho přerušil Hoseok a odešel do svého malého pokojíku.
"Dobrou…" povzdychl si Taehyung a sledoval vzdalující se záda staršího muže.
S Hoseokem spolu oficiálně nechodili. Nikdy se neřeklo, že spolu chodí. Nedrželi se za ruce. Neříkali si roztomilými jmény. Neříkali si, že se milují. Taehyung to nedokázal tak úplně popsat.
Bylo mezi kamarády normální, že se prostě jen tak - z ničeho nic - začnou líbat?
Ani si nepamatoval, kdy se to stalo poprvé, ale dobrý měsíc a půl zpátky to jistě bude.
***
Neměl nejmenší tušení, jak se tohle stalo, ale najednou ležel pod Hoseokem úplně nahý, zatímco Hoseok mu dával jednu z nejlepších kuřeb, kterou kdy zažil.
Možná, že to bylo tím, že už pěkně dlouho s nikým nespal. Možná to bylo tím, že už měli nějakou tu skleničku Jamesona vypitou a možná to taky bylo tím, že to Hoseok prostě uměl.
Na tuhle otázku neměl v plánu hledat odpověď. Chtěl si to hlavně užít.
"Seo-seoku," vydechl trhaně, když se staršího jazyk přesunul z jeho chlouby k jeho otvoru.
Hoseok se jen slabě zašklebil a naslinil si prsty.
Neměl v plánu se s tím nijak moc zdržovat. Taehyung mu sice řekl, že už dlouho s nikým nespal. (Prostě a jednoduše, nebyl čas.) (Doma na něj vždy čekal Hoseok a z práce se občas vracel až po půlnoci.)
"Ta-tam," zakňučel Taehyung a prohnul se v zádech, jakmile starší narazil na jeho prostatu.
"Jsi krásný," zašeptal Hoseok.
"Nekecej a delěj, ughhh," zpražil ho přísným pohledem a více roztáhl nohy.
Hoseok se zasmál a pokračoval v tom, v čem měl.
Nevěděl, co přesně ho k Taehyungovi tak táhlo. Nebyla to jen chtíč. Bylo to něco, co nedokázal rozpoznat. Nikdy předtím to necítil.
Bylo to zvláštní. Chvílemi byl zmatený, ale pak to nechával být. Dokud byli oba dva v pohodě, nic neřešil.
***
"Chci o tobě něco vědět," zaškemral Taehyung, když seděli jednou u snídaně.
"Proč tak najednou?" zeptal se Hoseok.
"Jak najednou? Už se o to snažím skoro čtyři roky," nedal se Taehyung.
"Nechci, abys mě nenáviděl, Tae," smutně se pousmál.
"Cože?"
"Je to těžké, Tae."
"Vůbec nechápu…"
"Je tady možnost, že každou chvíli budu muset odejít a i když nechci… bude to pro tebe lepší."
"HOSEOKU SAKRA!" vykřikl Taehyung podrážděně. "O co tady jde?"
"Dneska… si musím jít něco zařídit. Slibuji, že ti večer vše řeknu, ano?"
Taehyung jen frustrovaně zakňučel v odpověď.
"Jdu do práce, měj se," věnoval mu pusu na tvář a rychle odešel.
Co mu mohl Hoseok tajit? Nechápal to.
***

"Je čas, kapitáne," řekl muž.

Jeho hlas byl hrubý, na tváři, kousek pod okem, měl velkou jizvu od nože a na sobě černý oblek.

Hoseok lehce přikývl a převzal si od něj důležité dokumenty a menší kufřík se zbraní a vysílačkou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 1. dubna 2017 v 21:12 | Reagovat

Jo, tak tohle bylo super. Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na pokračování...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama