Piano Lovers || EXO 1/2

17. dubna 2017 v 16:48 | SweetLevi (Karis) |  oneshots
Hello!
Tak a teď tedy ta poslední povídka:D
Snad se vám bude taky tak líbit^^
Slečna píše na wattpad, tak se určitě koukněte na její profil:) >klik<
Opět to musím rozdělit na dva díly, uhh >,<
Bye!


Nikdy v životě jsem se nesetkal z tak zajímavým člověkem, jako byl přávě on. Byl zvláštní a už od pohledu úplně jiný než ostatní. Uchvátilo mě na něm opravdu hodně věcí. Nejdůležitějším spouštěčem mého zájmu o jeho osobu se stala ale jedna nepříjemná skutečnost - byl slepý. Proto mi přišlo také neskutečné, že bych ho měl učit hře na klavír. Od začátku se to jevilo jako úkol nadlidského výkonu a kdyby se mi to podařilo, mohl bych se hrdě prohlásit za génia.



Možná bych také prosbu jeho babičky, která ho s hrdým výrazem ve tváři doprovázela odmítnul. Její přesvědčovací schopnosti ovšem byly opravdu dobré a proto jsem nakonec svolil a vyhověl její žádosti. Celou dobu jsem ovšem nepřestával pozorovat toho kluka. Mohlo to být trapné a celkem ponižující, ale vzhledem k tomu, že byl slepý jsem nepředpokládal, že by to tak vadilo. V jeho tváři jsem ovšem rozpoznal jeden určitý cit, který mou odpověď s nemalé části ovlivnil. Lásku. Lásku ke hře na klavír.



Hned naše první společná hodina byla zábavná. Ještě předtím než jsme s výukou vůbec začali, mi o sobě na mou žádost vyprávěl:



,,Jmenuji se Byun Baekhyun. Je mi 25 let. Rodiče zemřeli, když jsem byl malý. Od té doby mě vychovávala babička a já se spolu s ní přestěhoval sem do Seoulu."



Bylo mi jasné, že mi toho teď moc neřekne. Přeci jen, byl jsem pro něj naprosto cizí člověk. Stejně jako on pro mě. V této situaci to mohlo být i lehce trapné. Já se ale tento fakt rozhodl úspěšně přejít a místo toho se ho začal ptát na mnohem důležitější věci.



,,Jak vnímáš frekvence pohybu a toho, co se kolem tebe děje, když nevidíš?" Tohle byla věc, která mě zajímala už od úplného začátku. Myslím, že bylo naprosto na místě zeptat se ho na to. Musím k tomu přizpůsobit styl výuky a to, jak k němu budu přistupovat. Byl jsem si moc dobře vědom, že musím být obezřetnější než u mých dalších žáků. Je potřeba, aby všechno chápal na výbornou. ,,Rozumý" mi pouze ušima.



,,Pomocí sluchu. Když je člověk slepý nebo hluchý. Schopnost vnímání se automaticky přesune do jiného ze smyslů a nejčastěji to bývá u těhle dvouch, takže mám o to lepší sluchové vnímání. Také je přirozené, že když se děje něco blízko mě, cítím to," na jeho tváři vládnul mírný úsměv, což půvabně rozněžnilo jeho rysy.



,,Proč ses rozhodl hrát na klavír?" Neváhal jsem se ho ptát na další otázky, které mě zajímali a já tak zoufale toužil po odpovědi.



,,Ten zvuk, který klavír vydává. Má to tak uklidňující účinky. Působí to tak mírumilovně a tajemně zároveň, nezdá se vám?" Úsměv na jeho tváři se o nematrné milimetry rozšířil a brzy jsem mohl vidět jeho bílé rovné zuby. Pečuje o sebe. Velmi dobře.



,,Souhlasím. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem začal učit," své ruce jsem si ležérně zkřížil na prsou a pomalu si k němu sednul. Naše boky se přitom jemně dotýkaly, což na mé tváři vykouzlilo menší úšklebek. Neodtáhnul se, což znamená, že to čekal. Je opravdu zajímavý. Evidentně mi nelhal. Do sluchového vnímání dává veškerou svou energii. Musí to být vyčerpávající, ale nic jiného mu vlastně ani nezbývalo. Obdivoval jsem ale, že může fungovat i bez pomoci speciálně vycvičeného psa, který je v těchto případech nezbytností. Existují ale i ojedinělé vyjímky, jak vidím.



,,Děkuji ti za tvé odpovědi. Teď bychom ale mohli začít, co říkáš?" podíval jsem se na něj pozorujíc profil jeho obličeje. Byl pohledný. Celkově na mě jeho vzhled působil přitažlivě.



,,Souhlasím," nepatrně přikývnul a své prsty bez váhání přiložil na klavír. Měl plynulé pomalé pohyby, což se dalo očekávat vzhledem k jeho postižení. V každém jeho pohybu byla znát opatrnost.



,,Budu tě vést, dobře?" Své ruce jsem opatrně přiložil na ty jeho. Tohle byla ta nejlepší cesta. Jak jinak ho naučit porozumět notám, tónům a melodii?



Prsty jsem jemně zatlačil na ty jeho. Vytvořeným tlakem jsem mu napomohl k ztlačení kláves a místností se v ten moment roznesly první líbezné tóny, které dokázaly rozvibrovat celé mé tělo a potěšit každou buňku v něm. Žil jsem pro hudbu. Byla pro mě útěchou, smyslem života a věčným útěkem z reality.



Takhle jsem mu postupně ukázal všechny tóny. Bylo opravdu vidět, jak si to užívá a naplňuje ho to. Ostatně, mě také. Hodina s ním se ukázala jako velká zábava a já už se po jeho odchodu nemohl dočkat až mě přijde navšívit příště.



- - -



Naše další hodiny se nesly v daleko uvolněnější atmosféře, což mě samotného velmi překvapilo. Baekhyun je velmi upovídaný člověk. Rád se mě vyptával na věci o mně a povídal si se mnou. Vyprávěl mi, co se mu za ten týden přihodilo, jak zlého tak dobrého. Tahle terapie klábosení a hudby pro něj jistě byla příjemná. Někdy je opravdu nezbytné na chvilku utéct od všech problémů a vyčistit si hlavu od urputných myšlenek, které vás tíží. Byl jsem rád, že mu tenhle druh útěchy poskytuji právě já.



,,Chanyeole, prosím! Přijměte mé pozvání na večeři! Babička by vás moc ráda poznala blíže a popovídala si o mých pokrocích. Víte, to ona mě k hře na klavír přivedla a já bych byl vážně nerad, kdybyste mé pozvání odmítnul! Navíc opravdu skvěle vaří!" vyhrkl najednou, když jsme byly uprostřed jedné pocitově náročné skladby. Zaraženě jsem se na něj podíval. Tenhle kluk je samé překvapení.



Své ruce jsem z hudebního nástroje stáhnul podél těla a otočil se na něj. Znovu jsem si jej začal prohlížet, abych zjistil, že to, co tu právě řekl myslí vážně. Jeho odhodlaný výraz a mírné rozpaky vepsané ve tváři mě ale jasně utvrzovaly v tom, že ano.



,,Baekhyune, kolikrát jsem ti říkal, že mi můžeš tykat? Ne, opravím se. Musíš mi tykat! Jsi skoro o rok starší než já," bylo to celkem komické vzhledem k tomu, že to já jsem tady učitel.



,,Máš pravdu, omlouvám se. Přijdeš na tu večeři?" omluvně se na mě usmál nervozně si hrajíc s prsty ve svém klíně.



Nemohl jsem se na něj zlobit. Nešlo to. Zvláště s jeho nevinným výrazem, který mi právě teď předváděl. Vypadalo to skoro, jako kdyby to dělal schválně a pokoušel mě. Ani bych se nedivil, kdyby to byla pravda. Byl mazaný a měl za ušima. To už jsem za tu dobu zjistit.



,,Dobrá, přijímám tvé pozvání. Tvé babičce vyřiď, že se moc těším," jednou svou rukou jsem si dovolil lehce pročechrat jeho jemné černé vlasy a pousmál se. Tenhle kluk byl vážně něco.



,,Teď bychom ale měli pokračovat v hodině, co říkáš?"



,,Dobrý nápad,"



- - -



Onen večer už jsem stepoval před dveřmi rodinného domu a vyčkával, až mi přijde někdo otevřít. Ještě nebylo nejtepleji a tak jsem měl na sobě kabát. I přesto jsem se ale třásl zimou. Přeci jen, v noci bývá chladněji.



Trvalo hodnou chvíli než mi přišli otevřít a já se už už začínal bát, že jsem si snad spletl dům a špatně si přečetl adresu, ovšem když jsem uslyšel známý hlas mého žáka, uklidnil jsem se. Mé pátrající vlohy mě opět nezklamaly.



,,Chanyeole! Přišel si!'" O pár vteřin později se ozvalo Baekhyunovo radostné vykřiknutí.



,,Samozřejmě, že ano. Slíbil jsem ti to," pomalu jsem k němu přešel a na přivítanou jej pohladil po hlavě. Možná to je trochu dětinské, ale já to tak nevnímal. Byl jsem k němu opatrný a cítil určitý ochranitelský pud.



,,Tak to jsem rád. Odlož si věci a já to doběhnu říct babičce!" informoval mě s úsměvem a poté už se rozutekl do útrob domu, aby informoval svou babičku o mé přítomnosti.



S jemným zakroucením hlavy jsem vešel dovnitř. Když jsem za sebou zavřel dveře, mé tělo okamžitě zaplavil příjemný pocit tepla. O malou chvíli později jsem si sundal svůj kabát a pověsil ho na nedaleko stojící věšák. Následně jsem se začal rozhlížet po místnosti. Měli to tu opravdu útulně zařízené. Nic přehnaného to nebylo, ale mělo to své určité kouzlo.



Po chvilce jsem ale došel toho názoru, že už jsem se vynadíval dost a místo toho se vydal najít Baekhyuna s jeho babičkou. Zamířil jsem rovně dlouhou chodbou, kterou se předtím vydal i on a jak se později ukázalo, mé kroky mě dovedly k mému cíly.



,,Dobrý den. Děkuji vám za pozvání. Vážím si toho," promluvil jsem se vstoupením do místnosti a na přivítanou si se starou ženou potřásl rukou.



,,Pane Park! Jsem tak ráda, že vás tu vidím. Baekhyun mi o vás pořád vypráví!" V její tváři jsem mohl rozpoznat upřímnou radost. Po jejích slovech jsem se ale ostýchavě zasmál. Byla tak skromná.



,,Posaďte se u nás. Hyune, drahoušku, ukaž mu jídelnu," přikázala svému vnukovi, který její rozkaz bez váhání splnil a dovedl mě do vedlejší místnosti, kde jsme se následně posadili naproti sobě. Bedlivě jsem ho pozoroval. Bylo vážně úžasné, jak se dokázal pohybovat i když trpěl vadou ztráty zraku. Vypadalo to, jako kdyby ho to vůbec netrápilo. Nic jiného mu ani nezbývalo. Musel se s tím naučit žít. Za to si zasloužil můj obdiv. Muselo to být těžké vzhledem k tomu, že v tak brzkém věku ztratil i rodiče.



,,Baekhyune, jak si přišel o zrak?" zeptal jsem se ho narovinu. Tohle byla otázka, která mi přicházela v každé chvíli, kdy jsem ho viděl. Nikdy jsem se ho ovšem neodvážil na tak choulostivou věc zeptat. Přeci jen, mohlo by to být nepříjemné. Nemusel o tom chtít mluvit. Já si byl ale jistý, že mi to řekne. Byl to ale jenom pocit.



,,Když jsem byl malý, hrál jsem si s ostatními dětmi na pískovišti. Abych řekl pravdu, přesně si to nepamatuji, ale babička mi vyprávěla, že to bylo kvůli písku, který se mi kvůli nešťastné náhodě dostal do očí," odpověděl mi se vší pokorou, tak jako vždy.



,,Abych byl upřímný, ani mi nepřijde, že jsem slepý. Opravdu jsem se snažil, abych se naučil vnímat zvuky a pohyby kolem mě intenzivněji, abych byl normální. Začátky byly opravdu těžké. Každou chvíli jsem plakal a pořád padal, protože jsem se bál, že mi někdo ublíží nebo se zraním. Teď už to ale poznám. Už to ani nevnímám a přijde mi to naprosto přirozené. Uši jsou mé druhé oči. Je to vtipné, že?" lehce se zasmál. V další chvíli si začal protahovat svá evidentně stuhlá ramena, zatímco já na něj hleděl jako na obraz boží. To co se mu stalo je příšerné. A on má přesto všechno sílu se pořád usmívat. Je neskutečný.



,,Máš můj obdiv. Na tvém místě bych to už dávno vzdal," pochválil jsem ho. Zasloužil si to.



,,Není to nic úžasného. Od začátku mi to také přišlo nemožné. Byl jsem vážně zoufalý," odpověděl se stejnou skromností jako předtím jeho babička a já se pousmál. V mnoha ohledech si byli celkem podobní.



,,Děti? Už se to nese," za mými zády se ozval ženský hlas.



- - -

Odkaz na druhý díl: >klik<
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama