I can´t love you || 22. část

28. června 2017 v 22:50 | Karis |  I can´t love you
Hello!
Takže, už jsem konečně oficálně vstala z mrtvých:DD A fakt mě chytla psací nálada, že jsem napsala kus povídky, která se tady objeví až za dlouho a pak díl tohoto:D Tuhle povídku už na moc dílů nevidím (díkybohu:D). Takže to nějak sepíšu a snad do konce prázdnin to budu mít:D Díl bude vycházet vždy jednou týdně, odhaduji, že středa nebo čtvrtek:D Můžete si vybrat!:D (Ale asi vám to bude k ničemu, protože nemám tucha, jak budu stíhat:D)
Nic, asi bych si měla ještě jít uklidit pokoj, zítra mi budou dávat sítě proti hmyzu do okna T3T :D A Pak možná i spát, zítra mě čeká náročný den (aneb když váš kamarád naplánuje, kde všude půjdete plus musíte ještě sehnat kytku:D).
Snad někoho díl potěšil a třeba se i líbil, i když o tom silně pochybuji:D
Miluju vás!
Bye!

Vyděšeně jsem ucukl, když mě vzal za ruku a pomalu mě vedl do svého pokoje.
"Hoseoku," zachraptěl jsem a vzdal pokusy o uvolnění se z jeho pevného sevření.
"Ano?" ani se na mě neotočil, jen mě stále vedl kupředu.
"Chci spát na gauči," zakňučel jsem.
"Nechceš Tae," řekl vážně a otočil se na mě. "Oba dva víme, že nechceš, že máš jen strach, ale já ti sakra už nic neudělám! Vím, že jsem se choval jako kokot a vím, že se tak občas ještě chovám, ale asi jsem prostě kokot, já nevím! Nechci ti do prdele už ubližovat! Celou dobu se snažím se ti nějak zavděčit, ukázat ti, že toho všeho lituju, že se mě nemusíš sakra bát!"
Zněl tak podrážděně. Zavřel jsem oči a poslouchal, co dál bude říkat. Bylo mi jasné, že ještě neskončil. Chtělo se mi brečet. Hoseok měl pravdu. On se změnil. Celou dobu se ke mně choval mile, snažil se. Ve všem mi pomáhal a co já? Co jsem dělal?
Pořád si nakecával, že to nemyslí upřímně, i když jsem se nejspíš mýlil.
"Nechápu tě, Tae. Teda jako… chápu tě. Možná až moc, ale když se ti snažím pomoct, musíš ji přijmout. Musíš mi taky ukázat, že o to stojíš. Že chceš se mnou třeba občas trávit čas, že ti přestane vadit, když se tě dotknu. Já se snažil už dost, teď už je to jen a jen na tobě, Tae," řekl vážně.
Nekřičel. Hoseok v takových chvílích nekřičel, to už jsem se od něj naučil. Když ho naštval někdo, na kom mu záleželo, tak nekřičel.
"Občas mi přijde, že ty se ani nechceš snažit…" zašeptal a otočil se ke mně zády. "Jdu do tý postele, dobrou."
"Dobrou," šeptl jsem nazpět a díval se na jeho záda, která se postupně ztratila ve tmě.
Hoseok měl pravdu. Sice jsem si to nechtěl tak nějak přiznat, ale on měl doopravdy pravdu. Měl jsem tolik příležitostí, abych mu ukázal, že se mi tahle jeho stránka líbí - ale žádnou jsem nikdy nevyužil, protože jsem zbabělec? Ano, asi nejspíš jsem zbabělec.
Nikdy jsem nad tím tak moc nepřemýšlel. A myslel jsem si, že to Hoseok taky nijak zvlášť neřeší, ale to jsem se asi spletl. A to jako hodně.
Když to říkal, zněl… zklamaně? Ano, tak bych to asi popsal. Hoseok vždy byl a nejspíše i bude člověkem, ve kterém jsem se nikdy nevyznal, nevyznám a to nejspíš platí i pro budoucnost.
Otočil jsem se a došel se posadit na gauč. Deka byla ještě prohřátá od Hoseokova horkého těla. I když měl dost často ledové ruce, jeho tělo hřálo. Vyřazovalo z něj příjemné teplo, a když jsme třeba vedle sebe seděli na gauči (celá rodina), tak jsme byli tak zmáčknutí na sobě a já, i když bych asi neměl, jsem si užíval to teplo, které šlo z Hoseoka. Dokonce jsem si občas přál, aby tyhle chvíle nikdy nekončily.
Rukou jsem si promnul unavené oči. Měl bych se mu jít omluvit? Přijal by mou omluvu? Byl by naštvaný, že jsem ho zase vzbudil?
Teď už asi jo. Bylo by to už podruhé za tenhle večer.
"Občas mi přijde, že ty se ani nechceš snažit…" znovu mi ta jeho slova proběhla hlavou. Já se chci snažit… Jenže to prostě nejde. Pořád mám pocit, že jakmile mu začnu věřit, něco špatného se stane. Z Hoseoka vyleze, že si se mnou jen hrál, aby mi pak mohl ublížit ještě víc. Udělal by to? Byl by toho schopný?
V tomhle jsem věřil, že Hoseok nelže. Ale neznal jsem ho až tak dobře, abych za to mohl dát krk. Ale i přesto jsem neustále byl na pochybách.
Postavil jsem se na nohy a zamířil do pokoje. Bylo tady něco, co jsem musel udělat.
Šel jsem pomalu, pořád připravený se otočit a jít zpátky na gauč, ale držel jsem se. Bojoval jsem sám se sebou - a že to byl sakra težkej boj.
Zastavil jsem se před dveřmi do pokoje a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Ruku jsem přiložil na kliku a odolal touze po zbabělém útěku. Potichu jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Ruka se mi klepala, vzduch se mi zadrhával v plicích. Přešel jsem až k posteli, na kterou jsem se posadil. Hoseok ležel schoulený do malého klubíčka uprostřed postele a vypadalo to, že spí.
Budík ležící na nočním stolku mi oznámil, že pokud okamžitě neusnu, tak budu za čtyři hodiny vstávat. Normálně bych spal mnohem déle, ale protože je tu Hoseokova babička s dědou, musel jsem vstávat brzy - stejně jako Hoseok.
Naposledy jsem zhluboka vydechl a snažil se trochu uvolnit. Nebylo to nic hrozného. Fakt ne, jen si prostě lehnout a usnout.
Zavřel jsem oči a položil se do měkké matrace vedle Hoseoka. Opatrně, tak abych Hoseoka nevzbudil, jsem nadzvedl peřinu a schoval pod ní nohy a tělo tak, že mi koukala jen hlava.
Pootočil jsem se na bok a zadíval se na Hoseokovu klidnou tvář.
"Omlouvám se," zašeptal jsem skoro neslyšně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Linnie Linnie | Web | 29. června 2017 v 10:44 | Reagovat

I'm crying... To je moc. Zlatí nemůžeš jednou napsat něco co nebude sladký a smutný zároveň? :D

Ne, je to boží. Těším se na další

2 Hatachi Hatachi | Web | 29. června 2017 v 20:58 | Reagovat

Oba si zaslouží, aby to bylo už jen lepší a lepší. Těšim se na další díl...

3 Karis Karis | E-mail | Web | 1. července 2017 v 11:48 | Reagovat

[1]: awww, neplakej ^^ No dobře...zkusím to:D ale abys pak nebyla překvapena co za blbost to je!!:D
Dekuji ❤

[2]: Asi uz ano^^:D no, uvidime:D
Dekuji ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama