Blbej vtip || BTS

8. prosince 2017 v 0:04 | Karis
Hello!
Omouvám se!!
Já nestíhala, jsem měla trénink a pak jsem byla chvíli s rodinou. A teď jsem se tady skoro 2 hodiny snažila probrat počítač...
Tak, tímhle začínáme ten cyklus, snad se bude líbit^^
(Ne všechny povídky jsou úplně vánoční, jo?:D)
Tohhle byla povídka do soutěže... tak snad se zalíbí. Snaží se být vtipná, ale jako vždy, je spíš trapná:D
Miluju Vás!
Bye!

Jung Hoseok nikdy nebyl zrovna tím nejstatečnějším klukem z naší party. Byl sice jeden z nejstarších - tedy o rok starší než já, ale jeho ustrašenost by se dala přirovnat k divoké kočce. No, i když i ta možná byla o trochu statečnější než on.
Kdykoliv jsme s kluky koukali na horor, vždy běhal po baráku a musel něco dělat. I když se občas jednalo i o to, že si lehl na břicho a hadříkem začal vytírat pod linkou.
Ale když nad tím tak přemýšlím, to už asi nikdy neudělá, protože naposledy tam na něj vykoukl obrovský černý pavouk a prý na sebe dobu koukali, dokud se ten pavouk nepohnul. To pak už jsme jen slyšeli ohlušující a nekontrolovatelný řev, jak Hoseok utíkal pryč.
A proto mě teď dost překvapilo, že se ho klukům povedlo dostat ven. Byl totiž Halloween.
Na druhou stranu… Hoseok byl pro každou srandu. Vše, co jsme kdy vyvedli, prakticky vymyslel on. Na Halloween se však vždy zdržoval doma ve svém pokoji a koukal na romantické komedie.
Hoseok na to nevypadal, opravdu ne.
Když jsem ho poprvé viděl, byl jsem ve druháku na střední, on byl ve třeťáku. Seznámili jsme se přes Jimina, který se mnou chodil do třídy a byli jsme skoro nejlepší kámoši, nebo jak se to říká. Jimin ze třeťáků znal Yoongiho, který se zase kamarádil s Hoseokem.
Bylo to celé tak hrozně zamotané, nerad jsem se v tom rejpal.
Ale kde jsem to vlastně skončil? Ah, jasně!
Když jsem poprvé viděl Hoseoka, tak mi přišlo, že to bude takový ten typický děvkař. A do té doby, než jsem ho pořádně poznal - což bylo mimochodem tak dva roky zpátky, když jsem maturoval - jsem žil v tom, že to fakt děvkař je.
Vždycky se tvářil hrozně drsně, ale v jádru to byl úplně jiný člověk. Byl hodně starostlivý, nesnášel nepořádek a po každém z nás uklízel. Nejvíc asi po Yoongim, který byl jeho spolubydlící. Vlastně už spolu nebydlí, protože oba dva si našli každý svůj byt. Všichni z nás už byli na výšce a měli jsme nějakou práci.
Protože jsem našel docela slušnou práci v jedné z kaváren, která byla kousek od mého bytu, hned jsem to bral.
Plat nebyl nijak zvlášť vysoký, ale spolu s těmi pár tisíci, které mi rodiče posílali na účet, abych měl na nájem, mi to bohatě stačilo.
Yoongi dělal v nějakém obchodu, kde prodávali hudební alba a vše s tím tak nějak spojené. Jimin se usídlil v nějaké firmě, kde dělali reklamy. Jeho hlavní obor byl design a oni tam přímo vítali nové, kreativní lidi. Jimin pro tu práci žil a všichni jsme věděli, že jakmile udělá bakaláře, nastoupí tam a bude tam každý den.
Hoseok skončil v restauraci, která byla skoro na druhé straně města. Hned po Jiminovi měl nejlepší plat z nás všech a samozřejmě dýška. Takže když se to tak nějak propočítalo, možná měl ještě větší jak Jimin.
"Tak jdeme teda?" zeptal se Jimin a líně se protáhl na gauči.
"Klidně," pokrčil rameny Hoseok a z ledničky si vytáhl jedno pitíčko.
"Doufám, že sis nevzdal posledního dráčka!" křikl jsem po něm. "Protože jestli jo, tak je po tobě!"
"Ops?" zahihňal se a rychle se snažil pitíčko vypít.
Zahučel jsem zpátky do křesla a povzdychl si.
"Hezky mi nakoupíš nový! Hned zítra! A alespoň tři krabice," našpulil jsem rty.
Odpovědí mi byl jeho zvonivý smích a slabé přikývnutí.
"Tak ale dělejte, oni tam na nás čekat nebudou!" zavolal Yoongi, který se již obouval.
Všichni jsme se zvedli a šli do nedalekého centra, kde byl připravený Halloweenský program. Zaplatili jsme vstupné a jako první věc, kterou jsme šli udělat, bylo koupit si cukrovou vatu. No, řekněte mi, kdo nemiluje cukrovou vatu? Zvlášť tu růžovou?
"Vážně jsme platili stovku vstupný za to, že si koupíme cukrovou vatu a půjdeme domů?" promluvil Hoseok s plnou pusou. "Neříkám, že to nestálo za to!"
"Však musíme ještě do strašidelného domu!" vyhrkl Jimin a ukázal někam do dálky.
Viděl jsem, jak Hoseok nervózně polkl. Svůj strach se snažil zamaskovat tím, že si do pusy nacpal další kus cukrové vaty.
"Bude to v pohodě," ujistil jsem ho a poplácal po rameni.
"No-" začal, ale Jiminův jekot ho přerušil.
"Ježiši Jungkooku! Tohle ale vůbec není vtipný, abys věděl!" obořil se na našeho mladšího kamaráda Jimin.
Bylo na něm vidět, že předstírá naštvanost, ze které si nejmladší ale vůbec nic nedělal.
"Ježiši Jungkooku! Tohle ale vůbec není vtipný, abys věděl!" imitoval ho posměšně Jungkook a začal se smát.
Musel jsem se k němu přidat, protože Jiminův pohled byl opravdu k nezaplacení. Chvíli nás zabíjel pohledem, ale po chvilce už mu taky cukaly koutky a on se začal lehce šklebit.
Společně jsme si prošli několik stánků, dali si nějaký ten punč, nebo co to bylo a zahráli si pár her.
Sice to bylo pro malé děti, ale nám bylo přeci jenom dvacet a něco málo? Už jsme tady sice byli skoro čtvrt století, ale to není moc, nebo je?
"Jdeme tam!" Jimin začal poskakovat jako malé děcko a ukazovat na strašidelný dům.
"Půjdeme ve skupinkách… ne nepůjdeme! Každej sám! Ať je větší prdel!" nadšeně zatleskal nad svým geniálním nápadem a já se podíval na Hoseoka, který vypadal, že si právě před očima promítá celý svůj život.
"Nemyslím si, že-" začal nervózně Hoseok.
"Ale šuš!" mávl nad ním rukou Jungkook.
"Bude to v cajku," snažil jsem se ho ujistit.
Mluvil jsem potichu, aby nás nikdo jiný neslyšel a rukou mu konejšivě přejel vzadu na krku a prsty lehce proplul mezi kraťoučkými vlasy. Věděl jsem, že ho to uklidňovalo.
Cítil jsem, jak se jeho napjaté tělo trošku uvolnilo.
První šel Jungkook, protože byl údajně chlap a nebál se. No, během pěti minut jsme slyšeli jeho první výkřik. A rozhodně nebyl poslední…
Ten domeček zvenku vůbec nevypadal děsivě. No, možná trochu jo. Děti tam měli vstup zakázaný, pro ně bylo připraveno něco na trošku jiné úrovni. Myslím, že jsme měli jít spíš tam.
"Tae, já tam nechci," zakňučel Hoseok a hlavu si opřel o mé rameno.
"Zvládneš to Hobi," povzbudil jsem ho a ruku obmotal kolem jeho pasu.
Druhý šel Jimin. Celou dobu nervózně přešlapoval na místě a neustále si hrál s náramkem, který tenkrát dostal od Yoongiho, když dělal maturitu. Vždy si s ním hrál, když byl nervní.
Hned jak odešel, vypadalo to, že se Hoseok složí. Teď byl totiž na řadě on, pak já a celé to uzavíral Yoongi.
"Zvládneš to," zopakoval jsem.
On na to už nijak nereagoval a po dvou minutách, které utekly sakra rychle, se váhavým krokem vydal do dveří domu. Otevřel je a ještě naposledy se otočil.
"Vyřiď mojí mamince, že jí mám hrozně rád!" zakňoural a pak vstoupil dovnitř.
Chtěl jsem za ním běžet, křičet, aby tam nechodil, že to nemusí dělat. Ale už bylo pozdě.
Z domu se nic neozývalo. Najednou mi přišlo, že bylo vše tak strašně moc potichu. Neslyšel jsem Hoseoka křičet a nevěděl jsem, jestli jsem rád anebo, jestli mě to vyděsilo ještě víc.
"Můžeš," kývl na mě Yoongi a já se pokusil o lehké přikývnutí.
"Tak… se sejdem na druhý straně," polkl jsem knedlík v krku a vymáčkl ze sebe alespoň něco, co dávalo trochu smysl.
Rozešel jsem se ke dveřím a s tichým vrznutím jsem je otevřel.
Vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. Neměl jsem nejmenší tušení, co mě čeká uvnitř. A asi jsem se i trochu bál?
Vyšel jsem, neměl jsem v plánu jít nějak pomalu. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou a říkal jsem si, že jsem připravený na vše - to jsem se samozřejmě mýlil. Celou dobu jsem si pro sebe mumlal, že se nebojím a že mě nic nepřekvapí.
Do té doby, než mě něco chytilo za kotník. Dostal jsem ze sebe vykvíknutí jako nějaké podsvinče a doslova se rozeběhl dál. Všude byla tma, jen svíčky hořely podél cestičky, kudy se mělo jít.
Něco na mě vyrazilo ze stěny. Jak jsem se lekl, tak jsem druhým ramenem nabral protější zeď a nejspíš někoho, v bílém hábitu s dlouhými černými vlasy, srazil na zem.
"Omlouvám se," lehce jsem se uklonil a utíkal dál.
Srdce mi silně bušilo do hrudi, když jsem rychlým krokem mířil k východu. Dech se mi zadrhával v plicích. Bál jsem se jen dýchat a když se za mnou někdo rozeběhl, vykřikl jsem a přísahám, že kdyby mě takhle viděl běžet můj učitel tělocviku, dostal bych jedničku a možná by to byl i rekord školy.
Vyřítil jsem se ven a hned jak jsem ucítil čerstvý vzduch a zkontroloval, že jsem dost daleko od toho domu, opřel jsem se rukama o kolena a snažil se popadnout dech. Už teď jsem věděl, že tam nikdy nepůjdu.
Polovinu z toho jsem si nepamatoval, protože jsem to proběhl tak rychle, nebo jsem se lekl tak, že jsem sebou málem švihl o zem a zemřel na infarkt.
Byl jsem tak rád, že jsem konečně venku a věděl jsem, že už mě tam nikdo nikdy nedostane.
"Kde je Hoseok?" zeptal se Jimin, který přiběhl ke mně. "Neslyšel jsem ho ani křičet, nic."
"Já právě taky ne, čekal jsem, že to teď bude on," přidal se zvědavě Jungkook.
Vzpomínáte, že jsem říkal, že mě tam už nikdo nikdy nedostane? Čert to vem.
Otočil jsem se na patě a rozeběhl jsem se zpátky. Hoseoku, daruješ mi svoji plíci, protože právě teď ztrácím i tu druhou.
Musel někde blbě odbočit… Ale ono zase nebylo kde. I když jsem byl posranej až za ušima, řídil jsem se podle svíček.
Ale zase… mluvíme o tom Jung Hoseokovi.
Hledal jsem všemožné odbočky a snažil se ho najít. Volal jsem, ale nikdo se mi neozýval. Přišlo mi, že jsem se teď bál víc teď, než předtím. A byl jsem si na sto procent jistý, že tenhle pocit, už nikdy nechci zažít.
Běhal jsem jak smyslů zbavený a málem srazil Yoongiho.
"Kámo, jdeš opačným směrem," nechápavě se na mě podíval.
"Hoseok nevyšel ven," zabručel jsem a běžel dál.
Nečekal jsem na jeho odpověď. Už to bylo asi deset minut a pořád jsem nikoho nemohl najít. Zhroutil jsem se do jednoho z křesel. Chtělo se mi brečet.
Ani jsem nevěděl, kde jsem. Chodil jsem snad všude a Hoseoka jsem nemohl najít. Útroby se mi svíraly, až to bolelo. Srdce bušilo takovým způsobem, že jsem čekal, že za chvíli v plné rychlosti vyletí z mé hrudi.
"Tohle je snad blbej vtip," zabručel jsem si pro sebe a zase se zvedl.
Musím ho najít. Kdoví, kde teď je. Nejspíš se bojí ještě víc než já.
Když mi začal volat Jimin, hovor jsem rychle přijal.
"Co je?" vychrlil jsem.
Odpovědi jsem se nedočkal, protože jsem slyšel hodně velký záchvat smíchu.
"Ho-Hobi je ta-tady," vysoukal ze sebe. "Dostali jsme tě!"
Hovor jsem položil a naštvaně se pokusil dostat ven. Párkrát jsem se ještě vyděsil, ale neřešil jsem to.
Nevěděl jsem, jak mi bylo. Rád bych se smál - protože mě fakt dostali - ale zase mi to přišlo dost přehnané. Nevěděl jsem, jak na tohle reagovat.
"Můj bože," slyšel jsem z venku smích.
"Ta tvoje reakce byla bombastická! Mrzí mě, že jsem si to nenatočil!"
"Ale bylo to roztomilý, jak se tam rozeběhl zpátky."
"A vypadal, že je úplně v hajzlu."
Smích neustával.
"Strašně vtipný," procedil jsem mezi zuby.
"Mrzí mě, že ses o mě bál," nervózně se pousmál Hoseok.
"My jsme na něj počkali hned na začátku a vymysleli jsme s Kookem tohle," zazubil se spokojeně Jimin. "A vyšlo to ještě líp, než jsme původně očekávali."
Alespoň mi už došlo to, proč jsem Hoseoka neslyšel křičet.
Jen jsem nad nimi zakroutil hlavou a lehce se ušklíbl: "Tohle vám jednou vrátím."
Hoseok mě přátelsky vzal kolem ramen a lehce se o mě opřel.
"Zlobíš se moc?" našpulil rty.
"Dělejme, že ne, ale ty si zasloužíš trest…"
"Jestli to má cokoliv společného s mým zadkem, s radostí ho přijímám," zazubil se.
"Má," přikývl jsem, "měsíc nedostaneš."
"To neuděláš!" vyděšeně se odtáhl a díval se na mě, jako kdybych přiletěl z Marsu.
"Vsadíš se?" zašklebil jsem se.
"Ne! Taehyungu, přijmu všechno možný, ale tohle už je fakt přehnaný! Tejden bych možná tak nějak přežil, ale měsíc? To už je trochu moc!" kňoural.
"Takže dva měsíce," pokrčil jsem rameny a vydal se za kluky pryč.
"KIM TAEHYUNG!"
Musel jsem se začít smát, když jsem slyšel tu zoufalost v jeho hlase.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Linnie Linnie | Web | 8. prosince 2017 v 13:17 | Reagovat

Karis!!!! OMFG!!! Umírám ;D když jsi mi to vyprávěla čekala jsem hodně... Ale tohle bylo až moc!!! Smíchy jsem se tu zřítila ze židle.

2 Hatachi Hatachi | Web | 8. prosince 2017 v 21:55 | Reagovat

Tak tohle bylo moc pěkný. Hodně povedený...

3 Karis Karis | Web | 9. prosince 2017 v 16:23 | Reagovat

[1]: Yaay, omlouvám se tvému zadku, jak jsi na něj spadla...:D Je mi ho líto:D
Děkuju lásko <3

[2]: Juu, děkuju moc <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama